TV v rukou státu

„CSA, Nejvyšší rada pro audiovizuální programy, je administrativní mašinérie, úřad, který má dozírat nad tím, jak se plní nařízení přijatá na jiných místech, na jejichž přípravě nemá žádný podíl. Nevidím jediný důvod pro takové zastírací prostředky,“ řekl Igor Barrere vloni 10.dubna před podáním demise z CSA (Conseil supérieur de l'audiovisuel), kam ho o rok dříve jmenoval předseda Národního shromáždění, socialista Laurent Fabius.

Tyto dvě věty jedné z nejstarších a nejváženějších osobností Francouzské televize (mimochodem spíše blízké socialistům) jasně ilustrují pokrytectví rozhlasu a televize ve Francii.

V roce 1972 prohlásil tehdejší prezident, gaullista Georges Pompidou, že „televizní novináři nejsou novináři tak docela jako ostatní, neboť svým způsobem hovoří jménem Francie“. Téměř po 20 letech každý, kdo se počítá k intelektuálům, lidem z kultury, zkrátka k (levicové) inteligenci, považuje jeho tehdejší tiskovou konferenci za historický okamžik, kdy politická moc přiznala svůj záměr mít informace pod kontrolou.

O sedmnáct let později, v roce 1989, se nechala slyšet státní tajemnice pro sdělovací prostředky Catherine Tascová, že je docela přirozené, aby vedení státních rozhlasových a televizních programů bylo jmenováno vládou.

Po intermezzu Commission nationale de la communication et des libertes - Státní komise pro sdělovací prostředky a svobody, která měla 13 členů (pouze 6 z nich bylo jmenováno politickou mocí), je CSA jen dalším názvem pro …