Usměvavá zaostalost

Obálka 54.dílu sebraných spisů Envera Hoxhy, kterou jsem našla v severoalbánském Skadaru tři dny po prvních zdejších demokratických volbách, má velkou cenu jako revoluční svátost: je pokapaná krví demonstrantů, do nichž se střílelo, když vyjadřovali své zklamání nad výsledkem voleb. Dav rozzuřený výstřely pak zapálil budovu Albánské strany práce. Zahynuli tři demonstranti, čtvrtý zemřel o několik dnů později na utrpěná zranění.

Představitel albánského ministerstva vnitra potom na tiskové konferenci prohlásil, že byla ustavena speciální komise na vyšetření události a že podle názoru ministerstva byli demonstranti ozbrojeni. Na otázku, jestli je to fakt nebo pouze názor, řekl, že je to názor ministerstva, který se stane faktem v okamžiku, kdy jej potvrdí komise. Místní mocenská elita se ještě moc neumí postavit zahraničním novinářům. Těžko se tomu nakonec divit, když Albánie byla posledních 45 let neujzavřenější zemí Evropy.

Nedávno se v Tiraně před sídlem opoziční Demokratické strany (ve volbách získala 26% hlasů) shromáždil dav, který křičel E duam Shqiperine so gjithe Europa, což v albánštině, tak odlišné od všech ostatních jazyků, znamená Chceme, aby Albánie patřila do Evropy. Téměř v každém státě bývalého komunistického bloku vykřikují manifestanti podobná hesla, ale žádný stát není od Evropy tak vzdálený ve smyslu ne- geografickém.

Albánii můžeme jenom stěží počítat i mezi země se „stalinským“ režimem; spíš se nabízí srovnání se středověkou tvrzí, kde…