Nemáme co ztratit

Jak jste se stal představitelem opozice v zemi nejhlubší izolace a totality v Evropě?

Před rokem jsem ještě byl členem Albánské strany práce, ale krátce před revolucí jsem z ní vystoupil, protože jsem nesouhlasil s názory tehdejšího vedení, a zapojil jsem se do opozičního hnutí. V prosinci loňského roku, když začala revoluce, jsem byl mezi studenty. Desátého prosince jsme založili první opoziční stranu v Albánii - Demokratickou stranu - a celou svou politickou kariéru jsem dělal právě v ní. Nyní se politikou zabývám mnohem více než v prosinci 1990. Albánská strana práce má teď kolem 120.000 členů, my už asi 100.000.

Byl jste někdy z politických důvodů zavřený?

Nikdy, ale chodil jsem pravidelně k výslechům. Měl jsem vlastně štěstí, protože rodina, ze které pocházím, měla hodně společného s historií Albánie. Můj dědeček byl biskupem ortodoxní církve, otec byl válečným hrdinou a v padesátých letech zastával funkci ministra výstavby. Tyto důvody vedly k tomu, že ke mně byl režim vlastně shovívavý. Ale přesto jsem byl nesčetněkrát kritizován za svoje projevy a články.

Nedávné volby byly podle komentátorů doprovázeny otevřeným porušováním volebního zákona. Můžete k tomu dodat konkrétní příklady?

Volby byly unfair, nejvíc se švindlovalo na venkově. Komunisté měli pod kontrolou masmédia, my jsme takové prostředky používat nemohli. Na venkově navštívili straničtí vůdci a příslušníci Sigurimi…