Nejistá budoucnost slovenské konverze

Třicátého dubna zavítal Jiří Dientsbier na pozvání ředitelů dvou největších slovenských zbrojovek do Dubnice nad Váhom a do Martina.

V obou podnicích připravili odboráři setkání pana ministra s pracujícími. Jiří Dientsbier jim přinesl radostnou zvěst: schválil vývoz tanků do Sýrie. Zároveň se však snažil dělníky přesvědčit, že trhy pro zbrojní výrobky nejsou a nebudou. Tuto do jisté míry paradoxní situaci se pak snažili účastníci jednání vyjasnit.

Nejvíc musel šéf naší diplomacie bojovat v hale martinského závodu, kde se ještě před několika týdny vyráběly tanky T-72. Slavnostní výzdoba připomínala typický totalitní biedermeier. Všude visely známé červeno-žluté transparenty s nápisy typu „Štát na nezamestnaných nezbohatne!“ a čerstvě namalované plátno, kde dělník a dělnice s francouzským klíčem v ruce hledí stejným směrem do nejisté budoucnosti. Kolem stály nové buldozery, jako důkaz probíhající konverze.

Pracovníci závodu označili konverzi za největší katastrofu slovenského národa od dob vpádu Turků na Slovensko, říkali, že kdyby měli jen poloviční plat pana ministra, tak by nezvedali svůj hlas, že jejich holubice mají obranný charakter a že je každá krajina potřebuje mít na svých hranicích, nadávali na pražské novináře, že mají slovenské dělníky za „blbečkov“.

Jiří Dientsbier se upřímně snažil schůzi uklidnit. Řekl, že Československo je jediná země ve východním bloku, která má skutečně šanci vrátit se v krátké době mezi civilizované státy, a že k…