Tváří v tvář Západu

Hodně se v poslední době psalo o americkém seržantovi Noldeovi od první tankové divize, který se svou četou střeží jeden z hlavních průjezdů z iráckého vnitrozemí do Američany obsazené zóny při hranici s Kuvajtem. Každý den jeho kontrolou procházejí stovky zbídačelých uprchlíků z oblasti Basry, kde Saddámovy Republikánské gardy stále ještě masakrují civilní obyvatelstvo. Nedávno seržantu Noldeovi jeden důstojník rozkázal, aby přestal uprchlíky pouštět, protože je prý mezi nimi spousta Saddámových špiónů.

Seržant Nolde odmítl: „Chodí sem žebrat lidé o jídlo. Ženy, nemocné děti… Už jsme jim rozdali celý naše příděly. A posílat zpátky je nebudeme.“

Nebyl postaven před vojenský soud za neuposlechnutí rozkazu. Stal se symbolem Ameriky, kterou Bush po skončení války označil za „caring nation“, tedy národ, který se stará, kterému na lidech záleží. Symbolem národa, který si je dnes vědom své odpovědnosti jediné a neporazitelné supervelmoci. Supervelmoci, která - opět Bushovými slovy - vede svět k „novému uspořádání“.

Uprchlíci z Basry vyprávějí horory, o jakých se okupovaným Kuvajťanům ani nezdálo. Saddámovy gardy za zvláštní odměnu od samotného vládce (ze státní pokladny) masakrují obyvatelstvo napalmem, chemikáliemi, střelbou z tanků a kulometů. Do měst a vesnic vjíždění na tancích, na jejichž věžích jsou připoutány pětileté děti coby živé štíty.

Kdo za to může? Samozřejmě Američané. Tíž lidé, tíž novináři, kteří kritizovali Američany, že tak tvrdě…