Světlo na konci tunelu
Zhroucení, zánik, rozpad, bankrot - tato slova v nás vzbuzují hrůzu. V našem podvědomí jsou spojena se zmarem a nicotou. Rozpad socialistického režimu většina z nás asi přivítala.
Zhroucení, zánik, rozpad, bankrot - tato slova v nás vzbuzují hrůzu. V našem podvědomí jsou spojena se zmarem a nicotou. Rozpad socialistického režimu většina z nás asi přivítala. Připadá nám však nespravedlivé, když kolabují malé socialismy v podnicích, na nichž je náš život bezprostředně závislý. V celostátním a republikovém rozměru můžeme při podívané, kterou nám velká politika poskytuje, zapomenout na hrůzu z rozvratu. Jakmile se však neúprosná logika efektivity začne dotýkat našich každodenních světů, propadáme beznaději, cítíme se bezmocní a podvedení. Hledáme viníky. Jen stěží tlumíme zlobu a závist vůči šťastlivcům. Sliby, že strádání je dočasné a potom bude líp, nás nemohou zviklat v přesvědčení, že svět se řítí do záhuby a zlo triumfuje. Neuvědomujeme si bohužel, že cestu skutečnému zlu připravuje naše vlastní neochota a neschopnost čelit ztrátám.
Lavinovitý rozklad režimu a ztráty jistot jsou dědictvím doby, která začala násilnou revolucí a skončila v bludném kruhu reformismu drženého na uzdě stranickými pohlaváry. Řetězový zánik rozsáhlých seskupení neefektivních podniků nutně na čas „předstihne“ protiproud - proces vzniku nových organizací. Vláda svou hospodářskou politikou může účinky rozkladu jen mírnit, nemůže mu však zabránit. Chyba totiž není v ní, ale v života neschopnosti bankrotujících podniků. Bývalí reformátoři socialismu s neskrývaným zadostiučiněním vyhlašují krach ekonomické reformy. Nemají pravdu: aby hospodářství prosperovalo, musejí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu