Ano nebo ne

Slovensku a s ním i celému státu hrozí marasmus nátlakových akcí hlučných menšin a úpadku autority demokratických institucí. Kdo si myslí, že by u nás věci nemohly do takového stadia dospět, protože jsme „kultivovanější“ než Balkán, hluboce se mýlí. Do politiky vstoupily nesmiřitelné rozpory v pojetí „zaslíbené země“, které pragmatické vyjednávání o státoprávním uspořádání a ekonomické reformě jen stěží mohou odstranit. Nespoléhejme se proto příliš na diplomatické umění, naše řeč budiž raději ano, ano - ne, ne. V rozmáhajícím se zmatení jazyků možná hned neprosadíme svou věc, alespoň si ale uchováme pevnou naději, že demokracie v obou zemích nakonec zvítězí.

Zaslíbené Slovensko

Všichni potřebujeme vidět svůj život jako pouť do zaslíbené země. Toužíme splynout s posláním, které nás přesahuje. Chceme se - byť třeba jen v představách - obětovat pro druhé. Velké a těžko pochopitelné problémy vznikají tehdy, jestliže zaslíbené země dvou velkých skupin lidí se liší tím nešťastným způsobem, že jedna druhou vylučuje. „Kdo z koho“ - katolictví a protestantství, věrnost Alláhovi a západní civilizace, slovenský národ a federace - uvolňuje mohutné sociální síly. V otázce zaslíbené země se totiž nedají uzavírat kompromisy. Svatý účel ospravedlňuje všechny prostředky, činí malichernými ztráty a utrpení proměňuje na obdivuhodné mučednictví.

Samostatné Slovensko jako zaslíbená země se zvenku jeví jako značně pozemská záležitost. V pozadí nacházíme vedle…