Truchlivé osudy jednoho jazyka

Ruština, donedávna chléb vezdejší našich školáků. Její místo zaujaly doposud zapuzované popelky angličtina, němčina a francouzština. Jakou jsme vlastně učinili s tímto jazykem zkušenost za ty milióny vyučovacích hodin?

Lidové noviny bojují za lidská práva menšin. Ukřivděných ruštinářek se například nedávno zastala značka -kš-: „Myslím, že naše rozhodnutí vymýtit ze škol ruštinu bylo poněkud ukvapené. Náš východní soused bude v politickém světě vždy hrát významnou roli. Ať už jako Sovětský svaz, nebo jako Rusko. Proč se nestat prostředníkem mezi ním a západními státy, ležíme-li v srdci Evropy? Pokud se však chceme v budoucnu v SSSR domlouvat anglicky, obejdou se západní země bez nás.“ Nejedna učitelka ruštiny v té chvíli začala dýchat rychleji a připadala si jako dítě vylité s vaničkou.

V citovaném odstavečku se dokonale odráží nemalá část polopravd a lží, které byly s osudy ruštiny u nás spjaty. Jejich rozbor nás tak ideálně uvede do problému.

Vymýtit ze škol ruštinu. Byla to ale opravdu ruština? Byl to živý jazyk, do něhož je vepsána duchovní zkušenost mnoha století? Ruština, která se na nás snášela jako kyselý déšť ze stupínků a kateder, to byl obludný kleštěnec. Jazyk úvodníků a sebraných spisů právě vládnoucího cara byl domácími pedagogy ještě více zredukován a rozmělněn do otázek, které se na nic neptaly, a odpovědí, jež na nic neodpovídaly. Učili nás slavnostně lhát. Pěli jsme chvály na šestinu světa, pracující na zkáze vlastní i…