Kuba stále neoblomná

Třicet dva let je bez podstatnějších změn na Kubě u moci skupina lidí, která uskutečnila revoluci proti Batistově diktatuře, ale nebyla schopna za tu dobu uspořádat ani řádné volby. Chronická únava a latentní nespokojenost kubánských občanů, spojené s absolutním nedostatkem základních životních potřeb, se začaly zcela otevřeně projevovat již v roce 1985.

Castrovské vedení zareagovalo v podstatě trojím způsobem: především začalo hledat potenciální spojence v těch marxistických režimech, o nichž bylo jasné, že z různých důvodů budou proti Gorbačovově tehdejší politice přestavby. Byly to zejména Albánie, Čína a Severní Korea, částečně pak Rumunsko a Kambodža.

Nový kurs

Otevřeným signálem k zostřenému kursu kubánského vedení a jeho orientaci na výše jmenované spojence byl projev nejvyššího albánského státního představitele Ramize Alii na kubánském vyslanectví v Tiraně 2.ledna 1989. Alia zde pravděpodobně vešel do dějin tímto výrokem: „Marxisticko- leninská hnutí na jih od Rio Grande očekávají veliká vítězství. Síly, které zde třímají prapor revoluce, mohou očekávat nejen předávání zkušeností, ale i účinnou pomoc od světového revolučního předvoje - Albánie, Kuby a Nikaraguy!“

Ještě předtím, jako odpověď na Gorbačovovu politiku, vyhlásil Fidel Castro svůj program „rectificación“, někdy též nazývaný „castroika“. Kubánská rectificación však neměla být žádnou hlubší změnou, dokonce ani v gorbačovovském stylu reformovaného socialismu. Ve své…