Spravedlnost

V období justičního teroru byli vězňové často zástupně odsouzeni pro obecně kriminální delikty. Kriminalizaci politických případů prováděly soudy z propagandistických důvodů, aby se o politicky motivovaných procesech mohlo mluvit jako o běžných kriminálních případech. Tyto obecně známé skutečnosti nebere rehabilitační zákon 119/90 Sb. vůbec na vědomí.

Rehabilitační senáty postupují v současnosti takto: v případech, které zákon pokrývá, řízení zastavují. V opačném případě postupují podle §2, odst.2, věta druhá: „Vztahuje- li se rehabilitace podle odst.1 jen na některý z trestných činů, za který byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest, stanoví soud podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest za trestné činy rehabilitací nedotčené.“ V praxi však rehabilitovaný dostane usnesení, z něhož se dozví, že je účastníkem rehabilitace. Že se řízení zastavuje v případech, které zákon pokrývá, a že za trestné činy rehabilitací nedotčené se mu stanoví určitý trest. Tedy: rehabilitace jen napůl a někdy i po čtyřiceti letech nové odsouzení.

Rehabilitační senát takto porušuje platný právní řád hned v několika bodech. Vynesením výroku o vině a trestu odsuzuje podruhé za údajný trestný čin, za nějž byl obviněný již jednou souzen a odsouzen. Nikdo nemůže být souzen pro týž čin dvakrát (viz Mezinárodní pakt o lidských a občanských právech, zák. 120/76, čl.14, odst.7: "Trestní stíhání nelze zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž čin skončilo pravomocným…