Vzpomínka na prosinec

V poslední třetině 19.století se k české národnosti hlásily více jak dvě třetiny obyvatelstva českých zemí a doba, kdy přihlášení se k české národnosti a jazyku bylo chápáno jako vcelku neškodná folklórní výstřednost, byla již dávno pryč. Avšak až do 80.let 19.století bylo v Čechách nutno vést veškerá jednání s úřady, ať už centrálními nebo zemskými, v jazyce německém. Německá menšina se ovšem nehodlala svých privilegií vzdát. Boj o český jazyk se tak přeměnil z otázky kulturní v otázku politickou.

Prvním krokem ke zrovnoprávnění obou jazyků byla tzv. Stremayrova jazyková nařízení z dubna 1880. V praxi znamenala možnost jednat s úřady v jednom ze dvou zemských jazyků, přičemž rozhodující nebyl úřad, ale podávající strana. Tzv. vnitřní úřadování, tj. co se s podáním dělo do vyřízení, probíhalo i nadále výhradně v německém jazyce.

Jazyková nařízení vyvolala odpor části německých poslanců. Vláda však byla s to v parlamentě prosadit svou. Spor se pak přenesl na stránky tisku a posléze i do ulic. To se mělo stát modelem pro budoucnost.Podobná situace byla i v roce 1897. Vídeňská vláda, snažíc se převést silný mladočeský parlamentní klub z opozice na svou stranu, vydala po konzultaci s mladočeskou reprezentací 5.dubna 1897 nová jazyková nařízení, podle říšského premiéra zvaná Badeniho.

„Úřadové soudní a státní zastupitelstva jakož i úřadové podřízení ministerstvům vnitra, financí, obchodu a orby“ byli podle nich povinni nejen "vyhotovovati na ústní neb písemná…