Odpovědnost a svoboda

Dobře si pamatuji, jak jsem v září loňského roku na mezinárodní konferenci o životním prostředí v Sofii poslouchal lákavá slova jistého člena československé vládní delegace, který mi houdl do ucha, že by mohl zařídit, abych se přijel do Československa podívat, nejdříve alespoň jako turista, když ne jako novinář. Odpověděl jsem mu, že ta krajina je můj domov, že tam nejsem ochoten jezdit z milosti a za určitých podmínek, pouze jako plnoprávný člověk s domovským právem. O něco později jsem se dozvěděl, že zmíněný soudruh byl jeden z větší skupiny diplomatů tehdejší ČSSR, vypovězených v roce 1986 z Británie pro špionáž. Od té doby jsem byl bez jeho přičinění v Československu mnohokrát a na ministerstvu zahraničí jsem potkal několik jeho kolegů. Kdopak by si býval pomyslel, jak rychle se časy změní?

Přiznám se, že vše, co jsme za těch uplynulých 13 měsíců zažili, mi ještě stále připadá jako zázrak. Se vším všudy, s nezkušenými, chybujícími politiky, s nekontrolovanými výbuchy veřejné vášně, se zaťatými pěstmi, hladovkáři, stávkou hrozícími odbory, s rozdělenými kohoutky a rotujícími guvernéry. Jsme občané, najednou se vidíme v úplné nahotě a dobře nám tak. Vlastní chyby musíme vidět a prožít, abychom je mohli začít napravovat.

Rád bych tu sebekritiku obrátil proti vlastní branži, protože mě znepokojuje, že nám v tom bouřlivém období chybí jeden významný společenský faktor, totiž svobodný, nezávislý a kritický tisk a média. Obávám se, že na generaci schopných…