Druhá strana albánské mince

Už více než čtyřicet let si cizina Albánii spojuje s kultem stranického vůdce Envera Hoxhy, fanatickou oddaností stalinistického modelu socialismu a uzavřeností vůči všem vnějším vlivům. A přece je obraz Albánie jako země nejoddanějších budovatelů socialismu zcela falešný. Oslavné kantáty na „soudruha Envera“ nezmění nic na tom, že se tiranský diktátor až do šedesátých let neodvážil navštívit severní horské oblasti země (Mirdite, Malsia e Madhe). To proto, že tam až do té doby existoval ozbrojený odpor proti komunistickému režimu. Ještě tenkrát se do tamějších klášterů stahovali poslední zoufalci, kteří odmítali složit zbraně.

Idea komunismu nemá v Albánii (na rozdíl od sousední Jugoslávie) tradici - Enver Hoxha založil stranu až r.1942. I na samém počátku albánské cesty k socialismu byla těch, kdo uvěřili, jen zanedbatelná menšina. Tradiční náboženské komunity (islámská, pravoslavná a katolická) však nemohly vytvořit protiváhu k agresívní ideologii - náboženská činnost byla zakázána, kostely a mešity zbořeny nebo zprofanovány, bylo zakázáno dávat jména z křesťanského kalendáře nebo tradiční jména muslimská, křty a obřízky se (hojně) prováděly potají doma, za výkon kněžského povolání se ještě nedávno popravovalo a do dnešního dne se na hrobech nesmějí zapalovat svíčky (lze jen položit květiny).

Po smrti Envera Hoxhy (1985) se v čele strany i země ocitl pragmatičtější Ramiz Alia, od jehož nástupu do funkce Albánie údajně provádí umírněnou liberalizaci -…