Vymoženost nebo křivda
V nejbližších dnech bude Federální shromáždění projednávat vládní návrh o mimosoudních rehabilitacích neboli o velké restituci. "Jsme jediná země ve střední a východní Evropě, která se rozhodla uvažovat o myšlence restituce," řekl 20.listopadu na tiskové besedě místopředseda federální vlády Pavel Rychetský.
V nejbližších dnech bude Federální shromáždění projednávat vládní návrh o mimosoudních rehabilitacích neboli o velké restituci. „Jsme jediná země ve střední a východní Evropě, která se rozhodla uvažovat o myšlence restituce,“ řekl 20.listopadu na tiskové besedě místopředseda federální vlády Pavel Rychetský. Totéž připomněl 7.prosince Václav Havel v rozhovoru pro Lidové noviny. Po tři týdny se o tomto zákoně bouřlivě diskutovalo. Vznikla řada protestních petic.
Zákon bezprostředně navazuje na nedávno přijaté zákony o soudní rehabilitaci a restituci. V preambuli se říká, že má umožnit „zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období od 25.února 1948 do 1.ledna 1990“. Návrh zákona řeší především takové případy, kdy byli občané připravováni o majetek, zařazováni do pracovních táborů a k pracovním vojenským útvarům, vylučováni ze škol a propouštěni ze zaměstnání, a to na základě postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Odškodnění má mít peněžní formu. Křivdy, které způsobily ukončení pracovního poměru, budou kompenzovány při stanovování výše důchodu.
Restituce se má týkat pouze fyzických osob, a to pouze československých státních příslušníků.Nejvíce diskutované jsou dva body vládního návrhu. Ty, které konstatují, že zákon neruší znárodňovací dekrety z března 1948 a že restituce má být vyplacena.
Zásadní nesouhlas projevil poslanecký klub Křesťansko- demokratické unie v České národní radě: „Návrh vylučuje vrácení nemovitostí jako takových a navrhuje pouze peněžní náhradu. Takto předložený návrh je nejen v ostrém protikladu se zájmem postižených, ale současně přináší i větší finanční zatížení pro stát.“ Ještě radikálněji vidí problém Sdružení československých podnikatelů. Jejich mluvčí O.Frinta: "Návrh je konzervací křivd napáchaných v minulých čtyřiceti letech. V mimosoudních rehabilitacích by měla být zahrnuta naturální restituce. Kdyby byla provedena ještě před malou a velkou privatizací, zjednodušila by tento proces, snížila by jeho objem a vyloučila možnost machinací.
„Znárodňovací dekrety z března 1948 (tj.zákony č.114/48 Sb. - 126/48 Sb.) byly vyňaty z chystaného zákona o mimosoudních rehabilitacích. Je to šokující. Vládní návrh znamená úspěšné završení třídního boje proti někdejším "vykořisťovatelům“ a jejich definitivní likvidaci.
Předmnichovská republika patřila mezi deset nejvyspělejších zemí světa; především díky moderní průmyslové výrobě, která v neposlední řadě závisela na umu, kvalifikaci a schopnostech tehdejších podnikatelů. A právě ti byli znárodňovacími dekrety zbaveni veškerého majetku bez jakékoli náhrady a jako „třídní nepřátelé“ všemožně diskriminováni.
Komunistický režim moderní a prosperující podniky na světové úrovni v roce 1948 vyvlastnil, čtyřicet let je pak ždímal a zisky odčerpával převážně do státního rozpočtu (dnes již není tajemstvím, jak bylo s tímto rozpočtem nakládáno). To, co z podniků zbylo, má být nyní malým dílem vyplaceno, dalším rozdáno ve formě jakýchsi kuponů, dílem prodáno v aukcích, aby bylo z čeho zaplatit škody, které minulý režim napáchal, a financovat všechno, co zanedbal.
Proč to má být znovu na účet lidí, kteří s komunismem neměli nic společného a kteří na něj po léta všestranně dopláceli? Nevlastní žádný kapitál, s nímž by mohli začít znovu podnikat. Přijetím zákona č.403/90 SB. o restituci dostali určitou naději, že se snad domohou svých práv. Chystaný zákon o mimosoudních rehabilitacích jako by je měl o naději opět připravit. Vyvolá více hořkosti, pocitů křivdy a bezpráví než celý proces znárodnění. Pokud parlament výše uvedený návrh zákona přijme, bude tím uznána a znovu potvrzena totalitní zvůle a legalizována největší krádež v našich novodobých dějinách.
Ze všech stran se ozývají nářky, že zahraniční kapitál se k nám právě nehrne. Jedním z důvodů jsou právě nevyjasněné vlastnické vztahy. Každý zahraniční podnikatel raději vstoupí do kontaktu s legitimním majitelem firmy než s jakousi záhadnou akciovou společností.
K oprávněným starostem vlády, kde vzít finanční prostředky na reparaci životního prostředí, na modernizaci školství, zdravotnictví atd. lze namítnout, že i po důsledné reprivatizaci by zbyla řada podniků pro velkou privatizaci. Jsou zde firmy, které vznikly po roce 1948, některé rodiny bývalých majitelů vymřely nebo žijí v cizině. Ne každý bude chtít zchátralý a zdevastovaný podnik nazpět - je však oprávněným majitelem a musí mít možnost volby. A tu nebude mít, pokud tu nebude zákonem stanovená klauzule, že původním majitelům má být vrácen veškerý majetek znárodněný po 25.únoru 1948
Helena Novotná, Praha
Poslanec FS Jan Štern: „V této souvislosti vyvstává otázka, kam až při nápravě křivd zajít. Jestli až k znárodňovacím dekretům po roce 1945, či snad k pozemkové reformě po roce 1918. Proces restituce musí mít legální základ. To se projevuje např. v případě, kdy stát prodal vyvlastněný majetek fyzickým osobám. Ačkoli se vlastně jednalo o prodej kradeného majetku, je v takovém případě při dodržování práva prakticky nemožné vrátit majetek původnímu majiteli. Stát bude muset v těchto případech kompenzovat zabavený majetek.“
Jakým způsobem bude majetek vyplacen? Poskytnutím peněžní náhrady do 30.000 Kčs v hotovosti, a pokud bude jeho cena vyšší, doplatkem v cenných papírech. Bývalí majitelé nemovitostí se však cítí poškozeni.
Stát místo vracení majetku, který je po čtyřiceti letech socialistického „ošetřování“ zničený, nám chce dát finanční odškodnění v inflačních penězích. Proč? Vždyť náš dům stále stojí? Nedostaneme ani předkupní právo, majetek se prodá tomu, kdo dá nejvíc. Nejspíš to bude nějaký movitý komunista nebo vekslák, který nás dřív nebo později z našeho domu vyžene. KSČ uvěznila a zničila zdraví našeho dědečka - generála Nosála (odbojáře vězněného společně s gen.Kutlvašrem v Leopoldově). Avšak i když KSČ celé rodině sebrala majetek, nechala nás v ukradeném domě alespoň bydlet.
Miroslav Fiala, Praha
Do roku 1953 jsme byli majiteli činžovního domu. Později jsme se o něj už nemohli starat, protože podmínky k jeho údržbě byly čím dál horší. Postupně se rušily živnosti, opravářské podniky odmítaly objednávky soukromníků jako málo výhodné, protože domácí - na rozdíl od státních správ - samozřejmě práci a účty kontrolovaly. Ale i tak to nakonec nestačilo, protože na kontě oprav nám stát nechal zanedbatelnou částku, která se brzy vyčerpala. Nezbylo než dům státu „darovat“. Ve smlouvě však samozřejmě nestojí, jaké byly důvody k tomuto darování.
J.Jiskrová, Olomouc
Dosud však není jasné, zda východiskem k odškodnění je někdejší hodnota majetku, nebo hodnota dnešní.
Při socializaci zlatnické živnosti rodiny Růžičků v Kolíně, po sebevraždě jejího majitele v policejní vazbě a „dobrovolném“ odmítnutí dědictví přišla rodina o majetek, který tvořily z 98 procent movitosti a 2 procent nemovitosti. Pětina zlata byla rozkradena na místě účastníky „socializace“ nebo koupí předmětů za méně než symbolické ceny. (Nyní, kdy je možno nahlédnout do tehdejších notářských zápisů, je jasné, za co si právě ti, kteří u Růžičků zajišťovali pro socialistický stát majetek, postavili soukromé vily.) To už je však pryč, prstýnky se prostě zakutálely. Mohlo by však dojít k navrácení nemovitosti, a pak by se dalo mluvit alespoň o částečné rehabilitaci. Sdělení vicepremiéra Rychetského dne 20.listopadu o poskytnutí zásadně finanční náhrady do třiceti tisíc v hotovosti z peněz daňových poplatníků je vrcholem cynismu. Doporučuji ke zvážení, aby 30.000 korun pro potomky zlatníka Růžičky byly vyplaceny těm, kteří prokázali pravou revoluční odhodlanost. Jako dodatečnou pochvalu by si ji zasloužili dravci, kteří si u Růžičků počínali mnohem dokonaleji než gestapáci - ti od zlatníka odnesli jen pár sokolských fotografií. Navrhuji, aby v případě Bohumila Růžičky bylo zmíněných 30 tisíc vyplaceno např. JUDr.Šárovi z finančního odboru ONV Kolín, jak brilantně při oceňování dělal z tisíců tisíciny.
Karel Hora
Tím, kdo bude restituce vyplácet, je stát. „Při optimálním pokusu o co nejširší restituci by se dospělo až k částkám přesahujícím řádově hodnotu stovky miliard korun,“ odhaduje Pavel Rychetský. Náměstek federálního ministerstva financí Ivan Kočárník připomíná: „Myslím, že by daňoví poplatníci měli být dotázáni, do jaké míry jsou ochotni platit tyto náhrady.“ Poslanci KDU v ČNR: „Z povinnosti jsou zcela vyvázány fyzické osoby. Neprávem získané majetky, které jsou v držení prominentů komunistického režimu, jsou tímto zákonem nedotčeny.“
Návrh zákona však neřeší ještě další okolnost - pokud někdo zestátněný majetek předtím získal ne zrovna čistým způsobem.
Brzy po válce František Nenáhlo zabral po odsunutých Němcích u Tachova pilu. Stal se tzv. národním správcem. Katru sice příliš nerozuměl, ale hotely již byly rozebrané. Co nezvládl v řemesle, doháněl jinak - s pomocí několika hajných kradli v lese dřevo, zpracovávali je a vozili do vnitrozemí. A protože s jídlem roste chuť, stal se brzy za malý peníz vlastníkem pily. Zapomněl však na jedno - že se na vsi nic neutají a o pilu, že je třeba pečovat. Z trestního řízení vyvázl pouze s pokutou a rád uvítal rozhodnutí znalců, že zařízení je ve stavu životu nebezpečném. Nabídl tedy pilu státu a stát nabídku přijal. Podle nového zákona bude mít nárok na odškodnění?
Jan Tichý,Tachov
Možnost prokázat, že občan má na restituci nárok, je však v mnoha ohledech ztížena tím, že se zejména v padesátých letech zákony porušovaly všeobecně:
V listopadu 1949 byl popraven můj bratr. Celá rodina tím byla okamžitě vržena do klatby. Truhlářskou dílnu zabral tovaryš- komunista a trvalo několik let, než vydrancovanou dílnu, kde zbyly jen holé zdi, vrátil. Mé rodině okamžitě znárodnili živnost - telegramem. Nemohla jsem sehnat vůbec žádnou práci plných 11 let, manžel byl (opět telegraficky) vyzván, aby se dostavil k budování vodního díla Slapy. Ještě koncem padesátých let se naši synové nemohli dostat na jedenáctiletku. O vysoké škole nemohla být ani řeč. Děti po bratrovi dopadli ještě hůře: syn, který otce nikdy nepoznal (narodil se až po jeho uvěznění), byl ještě začátkem 60.let pravidelně jako žák základní školy šacován příslušníkem SNB, zda nenosí zbraň. Když mu bylo patnáct let, ředitel školy usoudil, že potomek vlastizrádce by měl dědičný hřích odčinit v dolech. Bez vědomí rodiny ho nasadili do auta, v kladenské hospodě do něj vpravili jednu dvanáctku a smlouva byla hotová. Když se později oženil, raději změnil jméno.
Nechceme žádnou satisfakci od státu, který - jak doufáme - je jiný, než ten, který se nás snažil zlikvidovat. Ale i kdyby - byly by pouhé dva poštovní blankety dostatečným důkazem k nápravě alespoň materiální újmy?
A.P., Zásmuky
Najít optimální způsob a rozsah zákona o mimosoudní rehabilitaci tedy nebude jednoduché. Zákon více než kterýkoli jiný koliduje s mravní problematikou. „Rozsah křivd, škod či majetku zkonfiskovaného našim občanům byl tak velký, že je téměř nemožné jej vyjádřit formou právní normy,“ říká Pavel Rychetský.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].