Třetí vzadu

Polsko má za sebou první kolo prezidentských voleb. Všichni byli přesvědčeni, že se bude rozhodovat mezi muži bývalé Solidarity, a najednou se ukázalo, co nikdo nečekal: naprosto neznámý kandidát dostal víc hlasů než nedávno velmi populární premiér.

Oboustranně útočná kampaň mezi ním a Walesou zabrala netušeným způsobem. Žádná strana nezískala hlasy navíc, obě jen ztratily. Konfrontace však obyvatelstvo dokonale připravila o žulový mýtus: mýtus Solidarity. A identifikovat se s jedním ze dvou rivalů bylo k zaplnění vzniklého vakua pro většinu voličů málo. Z takto zející mezery povstal fenomén Tyminského.

Ne však pouze z něj. Pro Tyminského hlasovali obyvatelé malých měst, v nichž od poslední války nedošlo k sebemenší změně, hlasovali pro něj dělníci, které zaskočila privatizace a nezaměstnanost a kteří přestali věřit Walesovi. Ten v jejich očích otočil, zpočátku Balcerowiczův plán kritizoval, potom ho však vzal za svůj. Pro kanadsko-peruánského Poláka hlasovala mládež, narozená příliš pozdě, než aby se mohla osobně zúčastnit svržení komunismu, která však odmítla žít na jeho ruinách. Všichni ti, od koho se čekalo, že rozumně pochopí, že teď musí přijít doba odříkání, ti, kdo už nevěří elitám a chtějí konečně žít jako lidé - ti všichni dali svůj hlas Tyminskému.

Přitom jediné, co o něm věděli, byla jeho vlastní tvrzení, že si za oceánem nadělal peníze. To, že posledních dvacet let strávil v cizině, jen zvyšovalo jeho důvěryhodnost. Hlas pro Tyminského…