S.O.S.

Jedním z projevů pokrytectví posledních čtyřiceti let je zákon č.20/1966 Sb. „O péči o zdraví lidu“, který každému zaručuje právo na léčbu na základě nejnovějších vědeckých poznatků. Nejen zdravotníci, i nemocní vědí, nakolik se tento dosud platný zákon rozchází s realitou.´

V oblasti zdravotní péče platí jiné zákonitosti než ve sféře správní. Rajonizace, charakteristický jev našeho sjednoceného zdravotnictví, možná usnadňuje plánování a hospodaření, ale zcela pomíjí faktor, který je v medicíně základem úspěchu: důvěru pacienta k lékaři. Navíc tento systém vede k absurdním situacím: pacientovi nemůže být poskytnuta kvalitní urologická péče, protože je přidělen k urologovi, který nemá ani základní přístrojové vybavení, zatímco nemocný bydlící o nějakých dvacet kilometrů dál patří již na přístrojově lépe vybavené pracoviště, nemocný s akutním infarktem myokardu z jedné vesnice se dostane na koronární jednotku, zatímco nemocný ze sousední vsi se stejným onemocněním je odvezen do nemocnice, kde je léčen v improvizovaných podmínkách apod.

Za zmínku stojí instituce závodního lékaře, která podřizuje lékařskou etiku ekonomickým zájmům zaměstnavatele. Na tuto situaci doplácejí chroničtí pacienti, kteří v důsledku svého dlouhodobého onemocnění změní zaměstnání a jsou automaticky předáváni od jednoho odborníka k druhému. S tím souvisejí i problémy kompetence územních, školních, dorostových, vysokoškolských lékařů, které nadřazují úřední postup skutečným potřebám…