Evropa znovuzrozená
Minulý týden se v Paříži na tři dny sešlo 34 prezidentů či šéfů vlád evropských států, USA a Kanady. Bush, Gorbačov, Mitterrand, Havel, Thatcherová, Mazowiecki, Gonzáles, kardinál Casaroli...
Minulý týden se v Paříži na tři dny sešlo 34 prezidentů či šéfů vlád evropských států, USA a Kanady. Bush, Gorbačov, Mitterrand, Havel, Thatcherová, Mazowiecki, Gonzáles, kardinál Casaroli…
Takovou koncentraci snad Paříž nepamatuje. Deset tisíc policistů, částečně blokovaná doprava kolem Vítězného oblouku, metro projíždějící několika stanicemi bez zastavení. To vše kvůli summitu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), patnáct let po helsinském Závěrečném aktu.
Většinu zlikvidují Sověti
Těch pár pařížských dní začalo podpisem Smlouvy o konvenčních zbraních v Evropě, o které téměř dva roky jednaly státy NATO a Varšavské smlouvy ve Vídni. Jde o „první odzbrojovací smlouvu, která zahrnuje tolik zemí, stanoví tak výrazné snížení počtu zbraní a předpokládá tak přísná kontrolní opatření,“ řekl F.Mitterrand. Položila prý, stále podle slov francouzského prezidenta, „základy nové bezpečnosti pro Evropu“.
Smlouva stanoví, že každý z vojenských bloků si smí ponechat 2O.000 tanků, 30.000 obrněných vozidel, 20.000 děl, 6.8OO bojových letadel a 2.000 úderných vrtulníků. Část musí být uzavřena do skladů a zbytek zničen nebo převeden na mírovou techniku. O počtu vojáků se smlouva nezmiňuje, ty se začnou projednávat tento týden ve Vídni.
U Sovětského svazu se navíc přesně vymezuje, jaké množství zbraní může mít v té které evropské oblasti, aby nekoncentroval celý potenciál na západní hranici. Je však dost nejasné, jakou část si může převést na východ od Uralu a jakou bude muset zničit: smlouva se totiž týká pouze území od Atlantiku po Ural. Generální tajemník NATO si je toho dobře vědom, jeho organizace prý „pozorně sleduje všechny [sovětské] kroky“.
Podle Reutera půjde do šrotu celkově kolem 250.000 těžkých zbraní (a 100.000 podle mluvčího francouzského prezidenta). Zajímavé je, že z přebytečných zbraní určených ke zničení připadá na země NATO jen jedna desetina a plných 90% představuje Varšavská smlouva, především SSSR (sic!). Sověti budou muset zničit, přeměnit nebo přemístit z oblasti, jíž se smlouva týká, 19 tisíc tanků. Francie naopak pouze 52. Smlouva rovněž stanoví, že v každém bloku si může jedna země ponechat nanejvýš třetinu výzbroje stanovené pro celé uskupení.
Pro československo byly dohodnuty následující kvóty: 345 bojových letadel, 75 úderných vrtulníků, 1.435 tanků, 2.050 obrněných vozidel a 1.135 děl.
Aby byla Smlouva o konvenčních zbraních platná, musí ji ještě ratifikovat parlamenty zúčastněných zemí (připomeňme, že americký Kongres v minulosti odmítl ratifikovat SALT I jakož i Versailleskou smlouvu). Na její uvedení v život potom bude 40 měsíců, takže sama o sobě nepředstavuje podstatnou změnu pro nejbližší týdny, důležité však je nové klima, které nastolila.
Smlouva ovšem odráží atmosféru, v níž se projednávala a jež je dnes už úplně jiná. Měla zajistit rovnováhu mezi NATO a Varšavskou smlouvou, přičemž tato je dnes už vojensky na úbytě.
Otázkou bude, jak si ČSFR a další středoevropské demokracie zajistí vlastní bezpečnost, zvlášť sousedí-li na východě s vojenským kolosem, jenž se jim rozpadá přímo před očima. Zůstat po odumření Varšavské smlouvy v bezpečnostním vakuu by bylo velmi nebezpečné. Členy NATO se v dohledné době nestaneme, přestože s touto organizací rozvíjíme diplomatické kontakty. Jedinou nadějí jsou jiné nadnárodní struktury. A Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě by byla téměř ideální. Mimo jiné proto, že jako jediná struktura v Evropě integruje i Sovětský svaz, což by se mohlo v budoucnu ukázat jako velmi užitečné. A také proto, že si hodlá ve Vídni vybudovat Středisko pro předcházení konfliktům, jež by mohlo hrát roli evropského arbitra, který by nenechal spory vyhrotit až do ozbrojeného střetu.
K tomu prezident Havel: přestože ČSFR chystá se svými sousedy nové dvoustranné smlouvy, bezpečnost bude třeba zakotvit v „širších nadnárodních útvarech a smlouvách“. Bilaterální dohody se „v historii neukázaly příliš platné“, jsou však „užitečným podhoubím multilaterálních smluv“.
Místo protivníků partneři
Dalším dokumentem podepsaným v Paříži bylo Společné prohlášení 22 zemí (za účasti všech členů Varšavské smlouvy). „Na počátku nové éry v evropských vztazích už nejsou [podepsané strany] protivníky… nastolí nové partnerské vztahy a budou si navzájem projevovat přátelství,“ deklaruje se zde. A k bezpečnosti každého státu se říká: „Je nerozlučně spjata s bezpečností všech účastnických států KBSE“. Diplomatická formulace, na které by se v budoucnu mohl stavět systém kolektivní evropské bezpečnosti, o jaký tak vehementně usiluje čs. diplomacie.
Ta přišla mj. s návrhem vytvořit Radu ministrů zahraničí, jež by se scházela minimálně jednou do roka a jež by se stala „hlavním konzultativním orgánem pro řešení bezpečnostních a politických otázek v Evropě“. Návrh získal příznivou odezvu.
Státy zralejší než národy
Jestliže se pařížskou schůzkou končí nenávist a výrazné napětí mezi státy Evropy, o to větší zdroj nejistoty dnes představují národy a národnostní rozpory. Zvlášť národy bývalých sovětských satelitů a přímo Velkého bratra, na něž nikdy nikdo nebral ohled. S vehemencí o to halasnější se dnes hlásí o slovo a to budí v klidnější části Evropy velké obavy. Proto důraz na neměnnost hranic (signatáři Společného prohlášení se „zdrží snah měnit hrozbou nebo užitím síly stávající hranice“), proto i vídeňské Středisko pro předcházení konfliktům a další iniciativy. M.Gorbačov otevřeně varoval před „bojovným nacionalismem a nezodpovědnými separatistickými tendencemi, jež by mohly vést ke konfliktům a nenávisti, k balkanizaci nebo dokonce k libanonizaci celých oblastí“. Obdobné obavy zazněly i z dalších projevů.
Baltové za dveře
Jedna věc je odmítat nacionalistické běsnění a druhá demagogicky ignorovat zcela evidentní požadavky. Sovětský svaz odmítl Ribbentrop-Molotovův pakt, na jehož základě SSSR mj. okupuje tři baltské státy. Tyto státy vyslaly do Paříže své ministry zahraničí, kteří se dostali do předsálí, a byli odtud v pondělí dopoledne vykázáni.
Na předběžných schůzkách ve Vídni se jednalo o tom, aby baltské země obdržely statut pozorovatele (jako Albánie), návrh podpořili Skandinávci a Poláci. V rámci KBSE je však ke každému rozhodnutí třeba souhlasu všech stran a Sověti byli proti. Baltové statut nedostali, přijeli do Paříže prý na pozvání francouzské vlády (která ovšem popřela, že by je pozvala specielně na Konferenci) a dostali visačky „význačný host“, s nimiž se nedostali ani tam kam český novinář. Mluvčí Kremlu pár dní před konferencí navíc (podle J.Dienstbiera) prohlásil, že by SSSR neměl nic proti tomu, kdyby měli Baltové v Paříži samostatné zastoupení. Teď však byli rezolutně proti, což nepřehlédnutelným způsobem narušilo harmonii koncertu Východ-Západ. Francouzi se do poslední chvíle snažili najít nějaké řešení a většina komentátorů byla ostrým odmítnutím Sovětů zaskočena. Byla to náhodná vada na kráse sovětské dobré snahy či se ukázala pravá tvář?
Dánská a islandská delegace si pronajaly sálek a v něm umožnily Baltům uspořádat neoficiální tiskovou konferenci (jíž se jako jediný čs. novinář zúčastnil dopisovatel Respektu) a zveřejnit tak své stanovisko. To je jednoznačné: pobaltské republiky se cítí nedílnou součástí Evropy a helsinského procesu a na příští schůzce KBSE v lednu v La Vallette budou opět přítomny.
V.Havel ve svém projevu výslovně žádal, aby Baltové dostali statut pozorovatele. Ve středu se pak náš Jiří Dienstbier sešel s estonským ministrem zahraničí Merim a spolu se dohodli, že pobaltské republiky u nás otevřou své zájmové kanceláře, a že jeden čs. diplomat z velvyslanectví v Moskvě bude pověřen stykem s těmito státy.
Dvě evropské civilizace?
Kromě Pobaltí, jež rozvířilo vody summitu, dělaly delegátům starosti jevy daleko obecnější: nestane se bývalá opona mezi Východem a Západem dělící čárou mezi dvěma civilizacemi? Padly politické rozdíly, o to víc teď vyvstávají nesmírné disproporce hospodářské.
Prezident hostitelské země to vyjádřil následovně: „Nic bychom nevyhráli, pokud by ideologickou propast nahradily propast ekonomická a technologická. Všude [tj. na Východě] se politika vyvíjela rychleji než ekonomika a tato nevyváženost vyvolává společenské frustrace a napětí…Vyrovnat je bude moci pouze naše společná solidárnost, naše snaha podpořit tyto zchátralé ekonomiky a pomoci jim zapojit se do světových struktur.“
Doufejme, že uvažované zřízení sekretariátu KBSE v Praze, přestože půjde o malou kancelář, umožní Československu stát blíž vstřícným snahám Západu. A mít užitek z pochopení západoevropských politiků, že má-li být Evropa nadále kontinentem klidu, musejí rozpadajícím se ekonomikám pomoci.
Začátek nové Evropy
Schůzka sama o sobě nepřinesla nic zářivě nového. Stvrdila však ústy nejvyšších mužů Evropy všechny ty jednotlivé změny, jež se na starém kontinentě za posledních pár let disparátně vyklubaly na světlo světa a které teď v Paříži dostaly jednotný obrys a hromadné označení.
„Zcela nový začátek Evropy, postavený na lidských právech a na právních státech,“ říká čs. ministr Dienstbier. „Evropa se stává světadílem zemí s demokraticky zvolenou politickou reprezentací,“ zdůrazňuje V.Havel. Konec rozdělení na dva bloky, konec proti sobě stojících vojenských seskupení.
Pařížská schůzka stvrdila, zdá se, tečku za komunistickým intermezzem na evropském kontinentě. Tečku za režimy, které se jednu dobu zdály, že tu budou věčně, které si kladly nárok na jakousi vědecky nevyhnutelnou existenci. Dnes tu nebyl jediný. Nebyl tu ani jediný termín ze slovníku nedávných ideologů nenávisti, všechny projevy se opíraly o osvědčené hodnoty demokratické (donedávna západní) Evropy. Střední a východní část kontinentu tu reprezentovali bývalí disidenti (pro které byl helsinský proces alfou a omegou jejich boje), jen Iliescu a Gorbačov připomínali tak trochu nedávnou minulost. A Albánie jakožto pozorovatel.
Schůzka (a její závěrečný dokument) velmi slavnostně formulovala jevy, které proběhly už před ní, a podpisy zpečetila, co bylo dojednáno už rovněž dříve. Je symbolem, od něhož učebnice historie rády odvíjejí novou éru, symbolem, k němuž se politici budou ve svých projevech stále častěji vracet jako k výchozímu bodu a jenž postupem času nabyde hodnoty přelomu.
INTERVIEW s litevským ministrem zahraničí ALGIRDASEM SAUDARGASEM
Algirdas Saudargas je od března 90 ministrem zahraničí Litvy. Vystudoval lékařský institut a pracoval jako biofyzik. Člen Sajudisu, vedoucí politické komise této organizace. Nikdy nebyl v komunistické straně a podle jeho vlastních slov o tom ani neuvažoval.
Pane ministře, přijeli jste sem do Paříže na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě tři ministři zahraničí pobaltských republik. Nedostali jste statut pozorovatelů. Jak k tomu došlo?
Od výkonného výboru KBSE jsme obdrželi visačky význačných hostů a byli jsme na zahájení a polovině prvního zasedání summitu. Potom Sověti protestovali a my museli opustit konferenční sál.
Říká se tu, že protestoval přímo pan Ševardnadze?
Jakou formou byl protest prezentován, nám nikdo neřekl.
Budete se snažit účastnit dalších setkání KBSE?
Ano, budeme se nadále zúčastňovat helsinského procesu a usilovat o obdržení plného členství.
Jaký význam vidí pobaltské země v tomto procesu?
Dává nám možnost vyjádřit naše názory, neboť stále prohráváme proti mašinérii sovětské propagandy. A účastníky helsinského procesu jsme mj. proto, že po celou dobu jeho existence bojujeme za lidská práva a že naše vláda a stát plní všechny helsinské zásady. Je tedy logické, abychom byli součástí tohoto procesu.
Co by se stalo, kdyby třeba Gorbačov padl a SSSR se zmítal v nepokojích? Vy jste tři malé republiky, nemáte žádné svazky se západní Evropou. Jak vidíte možnost bezpečnosti pro Pobaltí?
Nemohu mluvit o budoucnosti, mohu jen říct, že každá nestabilita v našem nejbližším okolí může mít pro naši vládu a stát ty nejvážnější následky.
Sovětský svaz dnes odmítá diskutovat s Litvou o ekonomických otázkách. Měl by ovšem z našich hranic okamžitě stáhnout svá vojska, protože naše vláda je připravena kontrolovat litevské hranice vlastními prostředky. A přítomnost sovětských vojsk na nich je pro nás překážkou v obchodování s jinými zeměmi. Jsme připraveni obchodovat se SSSR jako rovnocenní partneři, pokud ovšem Sověti s námi jednostranně přeruší obchodní styky, budeme se muset snažit obchodovat se zeměmi jinými. A pokud Sověti ponechají na našich hranicích (které považují za západní hranice SSSR) svá vojska, bude to, jako by nás uškrtili.
Pomýšlíte na vytvoření nějakého společného pobaltského trhu mezi třemi republikami?
Podepsali jsme už vzájemné hospodářské dohody, ovšem vytvořit opravdový společný trh vyžaduje spoustu času.
Hodláte vybudovat nějaké zvláštní obchodní vazby třeba s vaším polským sousedem?
K tomu vám nemohu říct nic konkrétního, protože naše dvoustranné vztahy a konzultace s Polskem jsou teprve v počátečním stádiu.
Setkal jste se zde v Paříži s československou delegací?
Ne, ale setkal bych se s ní velice rád a při této příležitosti bych jí i čs. vládě chtěl poděkovat za stálou podporu, jakou pobaltské otázce věnují.
V jakém stádiu jsou dnes jednání mezi Litvou a Moskvou?
Ve stádiu konzultací o počátečním bodu jednání. Tato jednání se však jednostranně zkomplikovala, protože Sovětský svaz najednou odmítá diskutovat o hospodářských otázkách. Přičemž obě delegace se už dohodly, že ekonomická oblast bude jedním z devíti bodů nadcházejících jednání. Sověti o tom však nedávno odmítli s litevskou delegací jakožto s rovnoprávnýmm partnerem jednat.
Jsou jednání s Moskvou jen dvoustranná či existuje projekt společných jednání všech tří republik se SSSR?
Jak jsem řekl, zatím došlo k dvoustranným konzultacím mezi litevskou delegací a delegací vedenou p.Ryžkovem, kterou jmenoval sovětský prezident. A o projektu společného jednání všech tří republik právě uvažujeme.
INTERVIEW se členem polské delegace ALEXANDREM SMOLAREM
Alexander Smolar před 19 lety emigroval, žil ve Francii, Anglii, Americe , Itálii. Pracoval ve vědeckých institutech jako politolog, dnes je politickým poradcem premiéra Mazowieckého. V Paříži vydával časopis Anex.
Pane poradče, co znamená pařížský summit pro polskou zahraniční politiku?
Tuto konferenci vidíme jako pokus vypracovat do budoucna nová pravidla evropského soužití. Má však i svůj druhý rozměr, stejně důležitý, a to setkání v kuloárech. Jako třeba to dnešní s prezidentem Havlem a vaší delegací, a později ještě s maďarským premiérem Antallem. Zpočátku jsme mluvili o dvoustranných vztazích, o tom, že musíme odstranit drobné, nepříjemné obtíže, které potom brzdí vztahy v základních věcech. A také o té Havlově myšlence, že bychom měli nalézt společnou linii vůči Západu a nekonkurovat si navzájem.
Znamená to, že Polsko, Maďarsko a Československo se shodnou na společném postupu při vstupování do Evropy?
Zatím to je obecná idea. Dnes jsme se dohodli, že se brzy sejdeme v Maďarsku a potom v Krakově a zkonkretizujeme to, co se nepodařilo v Bratislavě. Že si probereme společný postup vůči Západu a eventuálně i vůči Varšavskému paktu. A že si zkodifikujeme naše dvoustranné vztahy. Mívali jsme staré smlouvy o přátelství sovětského typu, teď musíme najít moderní formulaci bilaterálních dohod. Už se na nich pracuje, nejdůležitější ale je společně přemýšlet a společně postupovat vůči vnějšku, vůči SSSR i vůči Západu.
To zní hezky, pokud ale vím, je československo-polská hranice stále ještě uzavřená?
Bohužel. Tahle záležitost se stala jablkem sváru politického boje uvnitř vaší země, což je nám velice líto. V pozadí leží myslím určitý strach z krize a nepochopení podstaty této krize. Hledá se nějaký vnější viník. V Polsku trvá krize daleko déle a lidé vědí, že odpovědnost nelze hledat vně země, ale že si musíme pomoct sami. Pochopit vnitřní podstatu krize bývá pro společnost bolestivá záležitost, snadnější je hledat vnějšího viníka.
Obě naše země už nejsou sovětskými satelity, stále jsme ale ve Varšavské smlouvě. Jak to vidí Polsko? Chce prozatím také zůstat členem jako ČSFR?
Máme na to myslím stejný názor: vojenská struktura Varšavského paktu je u konce, Sověti by ale rádi, kdyby zůstala určitá koordinační struktura, jakási pracovní skupina pro jednání se Západem. Varšavská smlouva dnes odumírá, je už spíš odzbrojovací než vojenskou institucí. A doufám, že nepřežije příští rok. Čechoslováci, Poláci i Maďaři jsou v tom myslím jednomyslní, rozdíly jsou jen taktického rázu.
A polská taktika?
My jsme přesvědčeni, že je třeba zrušit všechny nadstátní struktury, ty že jsou v rozporu s naší suverenitou. A že naše bezpečnost by se měla opírat o dvoustranné vztahy, především se sousedy, a z druhé strany o panevropské bezpečnostní formy.
Zůstane Polsko prozatím členem Varšavské smlouvy?
Tento pakt nejspíš rychle zanikne, nechceme to ale učinit nějakým konfrontačním způsobem. Budeme ho likvidovat přirozeným způsobem bez nějakých divadelních gest.
Kdyby v SSSR padl Gorbačov nebo tam nastal hlad a vzrostlo nebezpečí z Východu, jak by dnes Polsko zajistilo svoji bezpečnost?
To je samozřejmě problém, který by nevyřešila žádná země samostatně.
Kolektivní bezpečnost je jedním z úhelných kamenů helsinského procesu. Jakou roli by tu mohla hrát KBSE?
Přes všechny výhrady, že helsinský proces byl plodem rozdělení Evropy a teď s tímto rozdělením také končí, je KBSE jedinou institucí zahrnující dnes všechny evropské státy. Z evropského pohledu má pro nás větší význam Evropské společenství, z bezpečnostního zase NATO.
Chtělo by Polsko co nejrychleji vstoupit do NATO?
Taková perspektiva před námi myslím nestojí. A země NATO by o to ani nestály. Nechceme samozřejmě neutralitu, s nárazníkovými státy máme nedobré zkušenosti, a nechceme také zůstat ve Varšavské smlouvě. Jelikož vstoupit do NATO teď nepřichází v úvahu, jak si zajistit bezpečnost? Asi bychom měli nejdřív upevnit naše dvoustranné vztahy a budovat určitá pouta s NATO, aniž bychom se stali jeho členy. A také mít dobré vztahy s naším či našimi sousedy. Není na to jednoduchý recept, musíme hledat všemi směry.
Premiér Mazowiecki ve svém projevu řekl, že pobaltské země a zvláště Litva by měly mít místo v helsinském procesu. Je Polsko pro, aby tyto země dostaly statut pozorovatele, jak to formuloval prezident Havel?
Naprosto podporujeme tužbu každého státu po suverenitě, jsme zcela pro, aby dostala výraz i na mezinárodním poli. Mezi námi a prezidentem Havlem není myslím žádný rozdíl, jen jsme se vyjádřili jinými slovy.
Ještě k Radě Evropy. Maďaři jsou už členy, chce Polsko také vstoupit?
Prakticky jsme už přijati, rozhodnutí už padlo, jen je vázáno na svobodné volby. Jakmile se u nás odbydou zcela svobodné volby do parlamentu, stane se Polsko členem. Je to jen otázka času.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].