Pohled k sousedům

S ročním odstupem, při ohlédnutí se na slavný rok pádu evropského komunismu, si člověk teprve v plné míře uvědomí, jak se nakonec přece jen potvrdila dominová teorie, podle níž s pádem jediné kostky v politickém systému postupně padnou všechny. Svět je dnes zcela jiný, než se ještě před nedávnem nezměnitelně zdál, a poslední kostky systému „…na věčné časy“, bezvýznamná Albánie a Kuba, jsou už právě jen otázkou času.

Mezitím padly i jiné představy a články víry a v mnohém jsme dnes moudřejší a o iluze chudší. Kritiku demokratického systému jsme si také představovali jinak než spojenou skupinu křiklounů z extrémních pozic napravo i nalevo. A tak ti, kdo se nikdy neodvážili postavit totalitě, ruku v ruce s těmi, co jí po léta věrně sloužili, mají najednou dokonce žaludek obviňovat včerejší disidenty, jejichž příklad nakonec probudil lid a přiměl ho, aby se stal společenstvím občanů, z komplotu a kolaborace s nejvulgárnější odnoží poražené moci.

Také naděje, která se, žel, ukázala být další iluzí, že totiž mnohaletá nezištná vzájemná spolupráce a podpora disidentských hnutí střední a východní Evropy se stane základem nových vztahů mezi státy v postkomunistickém světě, patří k méně radostným poučením porevolučního roku. Je až s podivem, jak lidé, kteří podle vlastních slov a nejednou i skutků pro sebe v časech nejhorších navzájem tolik znamenali, se v odpovědných mocenských pozicích mohli zájmově natolik rozejít. Skutečností nicméně zůstává, že rok po pádu…