Bulvár domácí

Karen Gamelgaard vysvětlila, co je to bulvár v soudobých západoevropských demokraciích. Nebyli bychom to my, kdybychom k tomuto jevu nepřidali nějaké naše specifikum. Náš domácí bulvární tisk loví ve vodách, které se kalily po celých čtyřicet let.

Bulvární tisk u nás po válce neexistoval jako ta či ona tiskovina (pravda, jen několik krůčků k cíli chybělo časopisu Signál), ale jeho duch byl vždy po ruce, když bylo třeba vylít na někoho džber pomluv nebo rozpoutat špinavou kampaň. Mistři tohoto žánru pozvedali svá pera nejčastěji na stránkách Rudého práva. Příznačné bylo, že tyto šedivě puritánské noviny ve svých bulvárních výhoncích jazykově zpestřely. Objevila se slova hovorová (obvykle v stydlivých pomlčkách), nadávky (ty naopak bez servítků), uplatnily se i násilnosti a obscenity. Několik nejslavnějších bulvárností: krvavý pes Josif Broz Tito se sekerou v ruce; fotografie Ludvíka Vaculíka a jeho milenky, jak leží nazí na náhrobcích; výrok premiéra Ladislava Adamce při návštěvě v Rakousku těsně před loňským listopadem, že Václav Havel je politická nula.

Dnes již máme, co jsme chtěli - bulváry takříkajíc na celý úvazek, v pořadí vzniku Expres a Špígl. Horší je, že i mimo ně se rozbujel onen bulvární duch - tentýž jako v době, kdy se úplný a nepokrytý bulvár nesměl -, který se snaží zvýšit prodejnost tiskovin tak bezzubých jako Květy, Svět v obrazech nebo Večerní Praha.

Základním principem našeho bulvárního tisku je, že problém, který se tutlá,…