Naučte se mluvit

Když v Británii před rokem vypukl zájem o Československo a televizní kanály se předháněly, kdo tam natočí víc dokumentárních programů (a mně se nahrnula spousta překladatelské práce), zaráželo mě, jak málo lidí v Československu dovedlo dát dohromady souvislou větu, u níž by překladatel s bolestí v mozku nemusel hádat, co vlastně znamená.

Chápal jsem proč. Po padesát let, od samého dětství, byl československý občan ze všech stran bombardován nesmyslnými frázemi, které si zvykl nevnímat, aby se z nich nezbláznil. Čím byl řečník nesmyslnější, nesrozumitelnější a nudnější, tím menší strach musel mít, že skončí v kriminále, kdyby náhodou řekl něco, čemu by někdo rozuměl. Nikdo si nebyl stoprocentně jistý, co se vlastně smí říkat. Srozumitelnost byla nebezpečná. Nesrozumitelnost byla každodenní nutností přežití. Do takové míry, že se stala přirozeností, kterou pomáhali kultivovat novináři, učitelé i rodiče, o politicích nemluvě.

Možná proto se s takovou chutí chodilo do divadla na kdekterou hru, která byla nejen napsaná srozumitelným jazykem, ale do níž herci tu a tam dokázali propašovat i leccos srozumitelného, leč neřečeného, a tudíž nestíhatelného. Pánbůh je za to opatruj.

Když to v listopadu prasklo a spousta lidí ještě nevěděla, o co jde, byli to zase divadelníci, kteří se postarali o srozumitelnost. Vlastně skoro nikdo jiný na to neměl patřičný know-how.

Dlouhé televizní rozhovory s lidmi ze všech možných oborů se v londýnských studiích…