Hroutící se kulisy

Dvacátéhopátého října vrcholila v Tiraně schůzka ministrů zahraničí šesti balkánských států, zatím největší akce tohoto druhu, kterou Albánie uspořádala. Téhož dne požádal ve Francii o azyl Ismail Kadare, světoznámý albánský spisovatel, dosud loajální režimu. Téhož dne skupina osmi Albánců unesla do Itálie loď, jíž se zmocnila, a zároveň čtyři albánští vojáci uprchli do Řecka. Tyto krátké agenturní zprávy prozradí o dnešní Albánii možná více než četné reportáže z místa děje, jejichž autoři se pohybují v uzavřeném kruhu hlavního města a několika přístupných lokalit.

Snad poučeni osudem Nicolae Ceaušeska, obestavěli se letos tiranští vládci kulisou reforem, které měly v očích světové veřejnosti představit Albánii jako přijatelného partnera. Návštěvu generálního tajemníka OSN, navazování diplomatických a obchodních styků se Západem a vstup do helsinského procesu doprovázely proklamované vnitropolitické změny. V květnu byl novelizován trestní zákoník, opět zřízeno ministerstvo spravedlnosti (neexistující od roku 1966) a vydán zákon o právnících, jejichž profese byla z rušena roku 1967. V červnu byl přijat dekret zaručující občanům právo na cestovní pas. O měsíc později následoval další dekret, tentokrát o podmínkách shromáždění a demonstrací na veřejných místech.

První signál, že zde není vše v pořádku, představoval masový útěk Albánců na cizí zastupitelské úřady. Proč riskovali životy právě v době, kdy měli zajištěn volný výjezd? Odpověď poskytne článek 5…