Evropa počká

Uprostřed víru domácích událostí jsme si v Československu nedávno téměř nevšimli, že se v Římě uskutečnilo rokování Evropského společenství na nejvyšší úrovni. Krátce předtím se v Lucemburku ministři zemědělství členských států po šesté bez úspěchu pokusili koordinovat zemědělskou politiku společenství, jinými slovy podstatně omezit subvence, které samotné tvoří největší jednotlivou položku rozpočtu evropské Dvanáctky.

Když pomyslím, že neuplyne jediný den, aby se v čs.médiích neobjevily žádostivě formulované připomínky o naší „cestě do Evropy“, je až s podivem, jak málo si všímáme, co se v té vytoužené Evropě skutečně děje. Dokonce když jsme se před nějakým měsícem mohli v průběhu jediného týdne postupně uvítat britskou premiérku Thatcherovou, francouzského prezidenta Mitteranda a předsedu Evropské komise Francouze Delorse, prezentovalo se to v našich médiích jako další série triumfů na pochodu do Evropy. Nikoho nenapadlo, že se nám tady nabízí příležitost aspoň částečně vysvětlit a pochopit evropské labyrinty, protože jmenované politické osobnosti představují tři diametrálně odlišné vize Evropy.

Když předseda Evropské komise Jacques Delors v listopadu prohlásil, že je třeba, aby některé země potvrdily, že mají v úmyslu postoupit od zásnub k manželství, měl na mysli Velkou Británii Margarety Thatcherové. Ta je totiž velkým příznivcem společenství v dnešní formě s tím, že na ní jde ještě mnohé vylepšit a pak se uvidí. Eurobyrokraté, jichž je pan Delors…