Tady Radio Stalin...

Pokud náhodní návštěvníci zajdou během nedělní procházky po Letenské pláni do labyrintu bývalého pomníku Josefa Vissarionoviče, jsou výstavou Totalitní zóna šokováni. A v noci? „Na mě je to trochu moc, tohle je vaše generační věc.“ Paní je z generace, pro kterou byl Stalinův pomník dominantou, vrahoun měl Prahu pod patou, nad ním bylo už jen nebe. Bylo jí 12, když ho stavěli a 19, když ho bourali. V noci se výstava mění v rockový klub.

Na podlaze posypané pískem se mezi vystavovanými objekty povalují kameny, kusy železa, návštěvníci. Symbolický hrob obludy je v katakombách, z hromad kamení roztříštěného při výbuchu se vyvaluje lebka, prázdnými očními důlky sleduje dění kolem. Ke katafalku, kterým je cementová podlaha, jedno z podlaží pomníku, je pro jistotu přibita železnými pruty, vlastními žebry. Lidé, kteří tady vystavují, hrají, tančí, popíjejí, jsou první generace, která si může neúctu k tomuhle drakem obývanému hrobu dovolit. Jejich rodiče a prarodiče, pokud zrovna nepatřili k poslušným uctívačům kultu násilí, ke stavitelům pomníku, by si tu nemohli ani odplivnout. Tanec a neustálé hemžení před mrtvýma očima kostry diluviálního mastodonta (tak totiž socha Černého a Randy taky vypadá) jsou mimo jiné i rituálním hanobením poraženého nepřítele přímo v jeho doupěti. Již zmíněné návštěvnici místní také nejvíc ze všeho připomínají nějaký divošský kmen. Jeden z týmu organizátorů Linhart's Foundation, Peter Pištěk: "Pro lidi, co sem chodí, je to ale docela…