Království antireklamy

Když v moskevské Pravdě vyšla za perestrojky první celostránková reklama, psaly o tom noviny na celém větě. Bylo to jako znesvěcení chrámu krámky kupčíků. Vždyť socialistický obchod byl vlastně jen ostudný přežitek, který se vstupem do komunismu zmizí spolu se státem. Učili nás hluboce opovrhovat reklamou i člověkem, který se jí dává vodit za nos.

Reklamu jsme pociťovali jako cosi prázdného a odcizeného. Bodejť by ne - zpotvořenina, jaká zde byla coby reklama tolerována, byla popřením své původní funkce. Co se v reklamě nabízelo: zboží, které už nikdo nechce; zboží, které neseženete, kdybyste se rozkrájeli; zboží, které nemá konkurenci, takže se stejně prodá. Na reklamu byla prostě vyčleněna procenta, podobně jako v panelákové architektuře byla procenta na umění.

Zvláštní kapitolou byla naše reklama filmová a televizní: nejhorší herci, žalostný humor, diletantská režie. Výsledkem byl pocit bezmezného trapasu. Ošklíbat se nad reklamou patřilo proto k základní výbavě vzdělance. Parodie reklamy se stala jedním ze zdrojů estetiky pražských avantgardních divadel.

Když se dnes okolo nás utahuje smyčka zahraničních rozhlasových a televizních stanic, nejsou to už rudí mocipáni, ale disidenští ředitelé, kteří by ďábla reklamy nejradši vyháněli svěcenou vodou. Měřítkem kulturnosti média se stal její co nejmenší podíl.

Tuhle soudružskou udici jsme opravdu spolkli i s navijákem. V opovrhování reklamou vytváříme učiněnou národní frontu. I když se mezitím…