Filmové zápecí

Dvacet let se český film bil v prsa a zuřivě si pro sebe šeptal: Já kdybych mohl! Nastalo neštěstí - mohl by, ale nemůže. Dvacet let jsme čekali, až se otevřou trezory a vyjedou z nich celuloidoví blaničtí rytíři. Vyjeli - trochu pomačkaní, trochu splihlí. Dvacet let jsme čekali, až tvůrci pozvednou svůj hlas. Pozvedli - a začali se mezi sebou hádat.

Dostalo se mi té cti, že jsem byl pozván do jedné z nových barrandovských skupin. Intelektuální úroveň diskuse byla pozoruhodná, exkursy do historie se střídaly s pronikavými ekonomickými postřehy. Přesto však na mě padala chandra. Účastníci si kladli otázku, zda přežije český, respektive československý film. Zkoumali, které filmové žánry jsou dnes nosné. Přišlo mi to, jako by námořní důstojníci na Titaniku, kteří vědí, že je v boku lodi díra jako vrata, zaujatě diskutovali o tom, že lodní kuchyně vaří z vědeckého hlediska nezdravý jídelníček. Nebo o té díře opravdu nevědí?

Když se Věra Chytilová snesla jako supice na Masaryka, nezachránila ji před propadákem ani chvalořeč přivolaného exmarxistického masarykovce Milana Machovce. Klepy a skandální odhalení Pavla Melounka na stránkách Lidových novin udiví čtenáře svou razancí, těžko však v tom informačním šumu zahlédnout cíl, na který se míří. Jeden z mála těch, kdo již dávno před 17.listopadem přešli na konvertibilní měnu, režisér Jiří Menzel, povstal a jat svou mravní velikostí pozvedl hlas za nezbytnost státního finančního cecíku. Jsou to všechno nadaní, úspěšní…