Strašidlo dialektiky

Východní Evropou obchází strašidlo dialektiky. To proto, že se její mrtvola rozkládá nepohřbena. Nerozloučili jsme se s ní nekrologem, neuronili jsme slzu nad tím, jak věrně sloužila naší myšlenkové nepoctivosti. Dokud jí nevykopeme řádně označený hrob, bude její duch strašit na cimbuří našich myslí, politických stran i hnutí a v neposlední řadě médií.

Dialektika v nás vypěstovala sklon nespokojovat se s jakousi tezí, ale hned k ní hledat antitezi. Když se to podařilo, dalším cílem „samopohybu“ se stávala syntéza. I ta se ale ukázala jen tezí volající po své negaci. Tento opěvovaný „myšlenkový neklid“ vedl bohužel ke zcela jalovému výsledku: místo řešení problému naznačeného tezí jsme se vrhali do kritiky antiteze (u protikladů antagonistických), nebo do blouznění o syntéze (u těch neantagonistických). S každým krokem po této spirále vzhůru přibývalo mlhavé abstrakce.

Zastávat jednu ostře a jasně formulovanou - a tudíž myšlenkově kontrolovatelnou - tezi bylo nedialektické. Zabíječskými frázemi se v našich krajích staly spojky; podle potřeby tu konejšivé „jak…, tak…,“ tu burcující „nejenom…, ale i…“ Po loňském tichém zdechnutí dialektiky i tyto naše konstrukce přehodily pluralistický kabát: protiklady se šmahem začaly brát na milost jako neantagonistické, protikladných prvků může být i víc než jen dva a všechny se bez velkého hloubání prostě kladou vedle sebe.

Jedním z výplodů anonymní dialektiky je dvoustrana ve 35.čísle týdeníku Fórum věnovaná…