Pro koho je Národní?

Ministr kultury Milan Uhde oznámil na tiskové konferenci ve čtvrtek 4.10.1990, že se chýlí ke konci řadu měsíců trvající jednání o budoucím osudu Národního divadla.

Řekl také, že přijaté řešení není „úplně čisté“. V kontextu ministrova proslovu byla tato slova srozumitelná: řešení není dokonalé neboli ideální. Vysvětlil, čím dosavadní statut Národního divadla zatěžuje práci jeho uměleckých týmů a co by tedy mělo být zrušeno. Řekl, že Národní divadlo (budova na nábřeží Vltavy) nebude mít žádný stálý soubor. Potěšil všechny příznivce opery, když oznámil, že Praha bude mít dva operní ansámbly, jeden ve Smetanově divadle a druhý v Národním. Druhá opera bude mít stálou scénu v budově Národního divadla, to přitom ale nebude mít žádný stálý soubor. To je to „nečisté“. Opera, činohra i balet budou samostatné. V Národním divadle, které povede intendant či dramaturg, prostě nějaké menší vlastní vedení, budou kromě představení české opery prezentovány inscenace jiných divadel. Podmínkou pro pozvání a smlouvu s Národním divadlem bude pouze a výhradně kvalita inscenace. Tak jsem pochopila informace ministra kultury o Národním divadle. Někdo je možná pochopil trochu jinak. Problém však nevězí v tom, jak kdo informaci pochopil, ale jak ji přijal.

Zaměstnanci Národního divadla se po otištění zpráv z konference sešli na hromadné schůzi a rezoluci, která ze shromáždění vzešla, nám všem přečetla Jana Hlaváčová v pořadu Události komentáře minulou středu. Po vyslechnutí…