Památky a úřady

Zatímco po druhé světové válce zůstaly naše kulturní památky v téměř nedotknutém stavu, na území Německa, Polska, balkánských států a všude tam, kudy se přehnala fronta, nezůstala zdravá ani kaplička. V devastované Evropě se zachraňovaly zbytky památek a obnovovaly historické architektury, ne tak u nás. Pod vlivem podněcované pomstychtivosti byly obsazovány historické objekty, které měly co činit s okupační německou armádou nebo náležely občanům německé národnosti. Zde byl počátek drancování, které ve svém důsledku přeměnilo malebná sudetská města, jako zázrakem zachráněná před válečnými hrůzami, ve zpustlé končiny.

Dalším neblahým krokem bylo překotné znárodňování, provázené devastací kulturních památek. Tento tristní stav nemůže zakrýt ani vybudování sítě zhruba stovky turisticky přístupných zámků, když více než dalších tisíc je těžce poškozeno a více než stovka zámků a klášterů je zcela zbořena. Zarážející na celé věci je především to, že se tak dělo, i když již od roku 1945 existoval Památkový úřad i tzv. Národní kulturní komise. Jejich povinností bylo dohlížet na ochranu kulturních památek při přesunech majetku ze soukromého do státního vlastnictví. Výsledkem byl však opak. tak byly soubory, budované po staletí, zčásti rozptýleny, zčásti rozkradeny nebo v dražbách rozprodány za směšné ceny (např. zařízení knížecího sídla Lobkowiczů, Roudnice, bylo rozvezeno na 26 míst).

Další těžká rána postihla kulturní památky v roce 1948. Po německých a velkých…