Muž z KGB

Když se Oleg Kalugin rozhodl vystoupit proti stále ještě nejmocnější tajné organizaci, která téměř beze zbytku po sedm desetiletí prostupuje každičkou buňkou života sovětské společnosti, stěží mohl tušit, že se záhy stane jednou z nejpopulárnějších osobností světového politického života. K růstu jeho popularity nepřispívala pouze senzačnost jeho prohlášení, označovaná leckdy za typické projevy populismu, ale i štvavá kampaň, kterou proti odvážnému „odpadlíkovi“ zahájila oficiální místa.

O tom, že to se sovětskou tajnou policií (Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti, KGB) není v pořádku, svědčila už sama skutečnost, že v posledních letech výrazně stoupl počet agentů KGB, kteří se nevrátili ze zahraničí domů. Vystoupení vysokého důstojníka, ba generála této organizace, který si nejen nepřeje opustit vlast, ale - naopak - chce přispět k jejímu přerodu, je však záležitostí atypickou. Po řadu měsíců bylo jméno Olega Kalugina vláčeno blátem. Vedle oficiální kritiky ze strany vysokých funkcionářů KGB tu byly i anonymní fámy o tom, že jde o dobře promyšlenou provokaci Bezpečnosti, že tedy Kalugin je trojským koněm, který má zevnitř rozbít rodící se a dosud ne zcela zformované demokratické hnutí sovětské společnosti. Další variantou pak bylo tvrzení (opět příznačně anonymní), že Kalugin je agentem CIA, který pouze plní svěřený úkol. Ani dnes, kdy popularita bývalého generála dostoupila vrcholu, nemáme jednoznačnou odpověď na otázku po motivech jeho rozhodnutí a jasno…