Sochy, vztyk!
"Vztyk!" "Stoj spatný!" "Přinožit!" "Zpříma hleď!" Takové rozkazy musí s němou výčitkou poslouchat armáda kamenných Masaryků, Štefániků a podobných.
„Vztyk!“ „Stoj spatný!“ „Přinožit!“ „Zpříma hleď!“ Takové rozkazy musí s němou výčitkou poslouchat armáda kamenných Masaryků, Štefániků a podobných.
Představme si družici, která hodně zvysoka filmuje Československo posledních padesáti šedesáti let, a představme si ještě, že přihlížíme patřičně zrychlené projekci takového filmu. Jistě by nás upoutala podivná kamenná spartakiáda sukcesívně vztyčovaných a pokládaných statuí, povětšině týchž.
Proč tam ty panáky konečně jednou nenecháme? Jak výrazný pomník by to byl naší vlastní hlouposti a zbabělosti. Stačilo by jen přidat tabulku: „Poutníče, zvěstuj, že před těmito panáky se celý národ, který se bez uzardění považuje za civilizovaný a vzdělaný, po čtyřicet let v prachu plazil, prdelky jim líbal a v přinášení kvítek se předháněl.“
Ne, nic takového se nestane. Jednak je už beznadějně pozdě (sochy předěláváme vždy nejdříve, zato sebe nikdy) a pak - dáváme samozřejmě přednost zbavit se jich po našem, po orwellovsku, jak to praktikujeme přinejmenším od dob rekatolizačních: vymazáváním historie. Dokud si takto počínáme, nečeká nás ovšem nic jiného než jen další mazání a znova: „Vztyk!“ „Zpříma hleď!“, popřípadě „Leh spatný!“ nebo „Rozchod!“ vzájemně zaměnitelných kamenných armád. No nazdar.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu