Živá slova

Shodou okolností jsem si v neděli při poslechu Živých slov četl dopis od přítele Míly Komínka. Exulanta, který, než se mu podařilo zmrzačenému tajně opustit svoji vlast, prožil sedmnáct let a jeden měsíc v komunistických věznicích. V těch nejhorších. Leopoldov, Valdice. Jako bojovník za lidská práva. Politický vězeň. Jeden z těch desetitisíců, kteří nespekulovali, neptali se, co za to zaplatí. Věděli, že získat nemohou nic, jen ztratit. I život.

Prožili jsme spolu několik let ve Valdicích. Museli jsme tehdy mobilizovat všechny své síly, abychom přežili. Každý z nás byl vlastně sám. Sám proti obrovské mašinérii represívního aparátu komunistů, jehož začátek byl na ŮV KSČ a vedl přes StB až k posledními bachaři ve věznici nebo v koncentračním táboře. Ti všichni byli komunisté. Nás spojovala jen neotřesitelná víra ve vítězství pravdy a demokracie. A teď jsem z rozhlasu slyšel, že vlastně jedinou možností, jak bojovat proti tyranii komunistů, bylo členství v komunistické straně. A že vlastně jen komunisté nám mohli vybojovat demokracii a svobodu (o kterou nás pučem v r.1948 oloupili).

Slyšel jsem dobře, ona to ta paní rozváděla. Dozvěděl jsem se, že to po válce vlastně ani jinak nešlo. Že vstup do komunistické strany byl jaksi samozřejmostí a že to jaksi vyplynulo z všeobecného nadšení pro věc socialismu. Ani zmínky o tom, co všechno má tato strana na svědomí. Ani zmínky o stovkách popravených v monstrprocesech, o tisících umučených a ubitých, desetitisících…