Nejen bitím či kriminálem
Bylo 25.února 1948 večer. Seděl jsem v jídelně Labské boudy v Krkonoších, když večerní rozhlasové zprávy ohlásily Vítězný únor a připojily seznam prvních vyloučených novinářů.
Bylo 25.února 1948 večer. Seděl jsem v jídelně Labské boudy v Krkonoších, když večerní rozhlasové zprávy ohlásily Vítězný únor a připojily seznam prvních vyloučených novinářů. Akční výbory zahájily likvidační práci. Jména, která se ozvala, znamenala konec Ferdinanda Peroutky, Bedřicha Golombka, Vladimíra Valenty a dalších, kdo v poválečné novinařině cosi znamenali. Že úplně na konci stálo moje jméno, bylo v té chvíli, vysoko v Krkonoších, cosi neskutečného. Po všech těch letech bych řekl, že jsem se cítil polichocen. Proč právě já? Neznámý, začínající?
Chvíli po skončení zpráv zazvonil telefon. Volal otec z Prahy. Zda jsem slyšel a že mám hned přijet. Prý je to všechno nějaký omyl. Přečetl si totiž „Novinářský zákon“, vydaný v lednu 1948, podle něhož mne nemohou vyhodit, pokud jsem nespáchal zločin, vlastizradu či něco podobně hanebného. Chudák otec - vyrostl v právním státě. Co mohl vědět o třídní justici, o cestě k absolutní moci komunistické strany!
Do budovy Melantrichu mne bdělý a ostražitý milicionář už nevpustil. Cukr, káva, osobní věci, knihy, všechno propadlo ve prospěch… koho? Nevím. A pak už chodily jen dopisy: vrátit novinářský (zaplacený) průkaz na tramvaj, na vlak, novinářskou legitimaci. Začátkem března přišlo oznámení, že jsem byl vyloučen z národně socialistické strany. Bratr Švehla dělal, co mohl, aby byl v „lajně“.
Při květnových volbách jsem byl na vojně. V „opičích horách“ nad Mariánskými Lázněmi. Všichni jsme volili „bílý lístek“.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu