Zakusili hoře, zakusili bídy

(dokončení z minulého čísla)

Historie Čechů žijících v Rusku a v některých částech Ukrajiny sahá až do první poloviny minulého století. Hlavní voj emigrace na Volyň, čili do volyňské gubernie, se uskutečnil v letech 1867 až 1873. Zápisky Pavla Janka, které uveřejňujeme na pokračování, nám pomohou nahlédnout do osubu volyňských Čechů hlouběji.

Neustále jsme byli ve spojení s Československem. Když umřel prezident Masaryk, všichni jsme měli velký smutek. Věděli jsme, co vše pro Československo udělal, že nebýt jeho, Československo by nebylo.

Volynští Češi nakupovali stroje pouze z Československa. Zemědělské stroje od Kovaříka a Vichtrleho z Prostějova, od Knotka, od bratří Jozů z Peček a dalších. Asi v roce 1935 Bendera, který žil v Německu, byl to ukrajinský důstojník, založil v úseku Dubno - Lvov - Strij tajnou organizaci Ukrajinské nacionální strany. Později provedl tajnou mobilizaci.

Pak už šla pohroma za pohromou. Němci zabrali pohraničí kolem celé republiky a roku 1939 celou republiku. My jsme plakali a i pro nás začal být život těžší. Poláci k nám začali být agresívní, křičeli Češi pryč, Čechy na písky vyvezem. Půjdeme na Slezsko, půjdeme na Zaobzu. Nesměli jsme ani mluvit česky. Posmívali se nám, že Češi prodali Prahu za bečku piva. Netrvalo to dlouho a Němci přepadli Polsko. Jak jsem se prve zmínil o Benderovi,…