Očima obyčejných

Tak si to pěkně shrňme. 17.listopad, volba Václava Havla, svobodné volby, první kroky ekonomické reformy a její první vážnější překážky. Nad tím vším množství informací, více či méně zasvěcených komentářů, filozofických úvah. Hezky se to poslouchalo, hezky se nad tím usmívalo či plakalo, leckdy rozčilovalo. S odstupem času si však mnoho lidí řekne: „No a co!“

Čtyřicetiletá komunistická nadvláda vyvrcholila masakrem. To, co následovalo, již známe. Radost, nadšení, ochota k obětem - obrovský kapitál pro začínající změny. Odložme na chvíli euforii ženoucí nás k představám zářivé budoucnosti (ostatně nedá to tolik práce a nebude to prvně) a podívejme se na věc z té horší stránky.

Průběh a výsledky vyšetřování událostí 17.listopadu se kamsi rozplynuly a jsou spíš výsměchem studentům, kteří to vše začali. Bývalí prominenti už nejsou v politickém životě prominenty, ale užívají „zaslouženého“ a patřičně zajištěného odpočinku, zpestřeného vysokým důchodem. Občas novinářům sdělí, že ničeho nelitují. Mezi námi, proč taky. Ti nižší dál bezostyšně sedí na svých místech. Odhodili stranické legitimace a stále rozhodují, protežují, kradou, likvidují odpůrce…

A nový demokratický parlament schvaluje ostošest. Tu nové zákony, tu výši vlastních platů, tu Mohoritu do předsednictva. Je zrušena StB. Různí ministři vnitra nás ujišťují, že struktura Bezpečnosti se rázně mění a že mezi konfidenty byla spousta hodných lidí, kterým je nutno odpouštět. Moc tomu nerozumím, ale něco…