Byli jsme svědky

Já bych se vám svěřil, ovšem to víte, hrozně nerad, protože je to kus života, který je nenávratně pryč, a člověk o tom nerad hovoří, nerad na to vzpomíná, protože to jsou velmi závažné věci. Kdykoliv s tím začnu, mám před sebou své kamarády, přátele, kteří museli bezdůvodně tolik trpět. Miladu Horákovou, majora Nechanského vidím odcházet na popraviště, plukovníka Skokana, a to jsou takové nepříjemné momenty, na které člověk nerad myslí, ale na které nelze zapomenout. Zločin, který byl spáchán na českém národě, se nesmí již více opakovat. To jsme říkávali už v roce 1968, když jsme poprvé založili Klub 231. Byl to klub pojmenovaný číslem zákona, podle kterého jsme byli souzeni. Naše heslo bylo: „TO UŽ SE NESMÍ NIKDY OPAKOVAT!“ Ale pak přišel 21.srpen 1968 a opakovalo se to znovu. Ovšem v jiné podobě, již ne tak drastické, jakou jsme zažili my.

Na nás si komunisté vyzkoušeli své metody rovnající se metodám středověku: bití, mrzačení, mučení, prostě všechno. Kdesi v prvních sovětských táborech (podle jejichž vzoru pak Němci postavili své koncentráky) to začalo a v roce 1948 to přešlo samosebou i k nám. Český národ, a nejen český, ale i slovenský, je na zločiny, brutalitu, bestialitu učenlivý. Zakusili jsme to na vlastních tělech. Kolikrát jsme se divili, jak je možné, že lidé byli schopni za pár korun vraždit a za vraždy byli chváleni a odměňováni. V každém národě se najde nějaký paskvil, lůza, která je schopna se těmto hrozným činům zaprodat; jen když nemusí pracovat,…