Poručíme sopce, dešti?

Je to už víc než týden, kdy četné rakouské listy přinesly na prvých stranách zprávu, že maďarský ministr životního prostředí Sandor Keresztes oznámil svému rakouskému protějšku, že Maďarsko „plně chápe rakouské obavy z Jaslovských Bohunic speciálně, jakož i z atomové energie všeobecně“, za což bude bohatě odměněno rakouskými šilinky. Naše listy, naše TV, naše vláda k tomu ani slovo. Že by se ti nenapravitelní Maďaři, kteří si vymýšleli neexistující ekologicky katastrofické následky už v Nagymárosi, opět jednou zmýlili? Nemýlíme se náhodou my? Způsob, jakým jsme až dosud řešili problémy energetiky (totiž zásadně na úkor budoucnosti), mě vede spíše k druhé variantě odpovědi.

Měl bych předeslat, že nesdílím obvyklé výtky svých spoluobčanů. Je zpozdilé vytýkat vládě něco, co sama nejen nezavinila, ale ještě se uvolila to sisyfovsky napravovat (odstranění dotace potravin, zdražení ropných produktů); rovněž platy poslanců, domnívám se, rozčilují k nepříčetnosti pouze ty z nás (je jich ovšem požehnaně), kdo se dosud nezbavili jednoho z nejtíživějších, hospodářsky i duševně snad nejvíce paralyzujících a mrzačících reziduí minulosti: rovnostářství. Ano, přátelé, po 40 letech usilovného vzájemného hlídání platů i majetků vlastníme, vyrábíme a dýcháme všichni jedno jediné, velké a nelibě páchnoucí rovno.

Něco jiného je však nepochopitelný postoj mé vlády k nejstupidnějšímnu z pomníků komunistické gigantománie v Gabčíkovu: práce se dodnes nezastavila snad jen proto, aby…