Podivná cesta k azylu

Zhruba od pátku 10.8. bylo po pražských nádražích vidět zvláštní skupinky cestujících, kteří nikam nespěchají, neodjíždějí. Snědí, neholení muži v bílých pomačkaných košilích a bosé ženy v křiklavě červených šátcích s malými dětmi v náruči posedávají po špinavých perónech, obklopené neforemnými balíky s věcmi, mezi poházenými kelímky a koši plnými odpadků. Občas kolemjdoucím, kteří je zvědavě pozorují, nabízejí své zmačkané, bezcenné peníze, které nikdo nechce a za které se nedá nic koupit ani v zemi, odkud tito lidé pocházejí.

Jsou to rumunští občané, kteří se rozhodli opustit svůj domov. Východoněmecké úřady je odmítly vpustit do země bez patřičných víz potřebných k průjezdu do SRN, konečného cíle většiny z nich. První zprávy hovoří o několika stovkách uprchlíků, kteří zcela bezradní nacházejí útočiště v lesích a parcích u severočeského Děčína. Jsou bez prostředků, nepřipraveni na tuto eventualitu. První pomoci se ujímá Červený kříž a MNV a narychlo stavějí stanový tábor. Mezi veřejností začínají kolovat fámy o zavlečené epidemii cholery. Lidové noviny dokonce uveřejňují zprávu o výskytu AIDS u malých dětí. Druhý den ji bez vysvětlení popírají. Vláda při absenci příslušného úřadu stále mlčí. Situace se komplikuje. Přijíždějí další uprchlíci. Objevují se také v Praze, nejvíc na holešovickém nádraží. S přibývajícím počtem pak začíná na ONV Prahy 7 pracovat krizový štáb a Rumuné z nádraží mizí.

Bomby a hračky

V pátek 17.8. se na ONV Prahy…