Média

Prezident Bush přirovnal iráckého vládce k Hitlerovi. Naznačil tím, že celá situace nemá daleko k předvečeru nové světové války. I v případě, že se velký válečný konflikt podaří odvrátit, bude to stav srovnatelný s kubánskou krizí. Demokracie tu stojí před svým Rubikonem. Soudě ovšem podle pozornosti věnované této oblasti naší monopolní televizí, jedná se o události lokálního významu.

Přitom televize není odkázána na agenturní šoty. Kuvajt a Irák byly pro mnohé naše architekty, lékaře nebo montéry zeměmi snů. Nechávali se donekonečna kádrovat, dokud nepronikli do kádrových záloh, a opakovaně očkovat, než přišel vytoužený pokyn k vycestování, aby nakonec mohli být nestoudně odíráni Polytechnou. Ti, kterým už léta těžby skončila, leccos pamatují a mají doma barevné diapozitivy a možná i záznamy na videu. S nikým z nich jsme však v televizi neviděli interview. Nedostalo se nám ani důkladnějšího pohledu do životopisu diktátorova. Neměli jsme šanci si vrýt do hlavy politický zeměpis konfliktem dotčených zemí a museli jsme se spokojit se žalostným schémátkem. Televize, zdá se, nemá archív, do kterého by sáhla, ani osobnost, která by se touto problémovou oblastí po léta zabývala a měla k ní co říci - a ani se nenamáhá ji vyhledat (chlapík z generálního štábu byl milým oživením).

To není dálkou, to je neschopností: co víme z televize o sousedním Rakousku? A nevymlouvejte se na valuty: co víme z televize o Polsku? Panoptikum zahraničních zpravodajů- neosobností má…