Čekáme na IV. odboj?

Je nám stydno, když se díváme do tváře současnosti. Do tváře, protože pohled z očí do očí nevydrží. Uhýbá. Dělá, že nevidí, nezná. Nechce znát. Bodejť by ne.

Seděli jsme tenkrát, už od roku 1948, v komunistických kriminálech a koncentrácích. A kolem nás padaly hlavy. My, účastníci III.odboje - odboje protikomunistického, což dodnes nikdo nechce uznat - jsme se v očích dnešního novědemokratického režimu zjevně provinili: zůstali jsme naživu. Je to od nás nestydaté. Vždyť jsme nyní mohli být oslavováni, dáváni za vzor občanské morálky a statečnosti a všichni bychom dostali metály in memoriam. Ale hlavně bychom už nikomu nepřekáželi.

Komuže vadíme? Zřejmě mnohým. Postavili jsme se proti komunistické moci. Zavřeli nás. A taky popravovali. (Oficiálně.) Neoficiálně vraždili. Teď vadíme zas. Avšak ne už komunistům. Vadíme evidentně všem, kdo se jakkoli podíleli na uchopení moci komunisty, na diktatuře a zvěrstvech, a kteří náhle, mávnutím kouzelného proutku, procitli a po okupaci 1968 se stali bojovníky za humanitu a demokracii. Dnes ti někteří bývalí horliví budovatelé socialismu, náhle prozřevší, bok po boku s našimi jedinými společnými nástupci z řad Charty 77 a čs.disentu vehementně a obětavě řídí stát. A jsou dokonce ochotni nás „rehabilitovat“. Je to nesmysl. Musíme už konečně otevřeně prohlásit, že žádnou rehabilitaci nepotřebujeme a ani nechceme. Rehabilitovat můžete bývalé straníky, popřípadě estébáky, když na to přijde. My jsme svou čest nikdy neztratili.…