10 let Solidarity

Před deseti lety, uprostřed úporné normalizace, kdy se běžnému občanovi vše zdálo nasvědčovat tomu, že komunisté budou ve svých zemích držet vládu v rukou snad věčně, kdy v Československu bylo vyhozeno z práce, zbaveno pasů, řidičských průkazů, někdy i přídavků na děti a permanentně vyslýcháno těch pár stovek statečných, kteří podpisem Charty pozvedli svůj hlas - tehdy přišla zpráva, že si občané Polska na nomenklaturní moci vynutili uznání první svobodné organizace pracujících v dějinách sovětského bloku, která měla brzy čítat deset miliónů členů. Poláci nám ukázali, že to je možné, že se to jednou musí povést. Československý režim před nákazou svobody neprodleně uzavřel hranici, Rudé právo a všechen tehdy vycházející „tisk“ do jednoho pomlouval, lhal, manipuloval, zamlčoval, co se v Polsku skutečně děje, snažil se oněch deset miliónů prezentovat jako lenochy, lidi, co nechtějí pracovat, házel jim na hlavu hospodářské potíže, jež přitom způsobila léta nekompetentního režimu. I tak však u nás bylo dost lidí, pro které Solidarita představovala ohromnou naději, vzpruhu, že nic netrvá věčně a že zdánlivě monolitní režim může puknout v tu nejneočekávanější chvíli. Jako 31.srpna 1980, kdy představitel polské vlády podepsal s Walesou dohodu o uznání tzv. samosprávných odborů. Nebýt jich, jejich pětisetdenní legální existence a potom osmi let boje v podzemí, nebýt naprosté volební porážky, kterou Solidarita komunistům loni v červnu uštědřila, nebylo by rozhodně…