Východní strategie

V běhu událostí „na východ od Košic“ nás mimo jiné minul i Milan Hauner, profesor a autorita species moderních dějin a politických věd. Je to absolvent filozofické fakulty v Praze a svědek jejích lepších šedesátých let.

Nedávno vydal pozoruhodnou knihu „What Is Asia To Us?“ (Čím je pro nás Asie?), jejíž název je překladem pojmenování jednoho z posledních textů Fjodora Michajloviče Dostojevského, inspirovaným dobytím turkestanské pevnosti (1881). Haunerův text je analýzou historické debaty o povaze vztahů mezi Ruskem a Asií, případně i o Evroasii, kterou vedli významní ruští politikové, vojáci a vědci od Dostojevského a Mendělejeva až ke Gorbačovovi. Pokud jde o metodu, je to kniha rozhodně originální. Asie byla pro Rusy od nepaměti a osudově vždy jen vojensko-politickým subjektem a analyzovaná zamyšlení jsou původní, překvapivá a pro nás neobvyklá.

Tento úvod je zde na místě zejména proto, že si chceme položit otázku, zda současná československá zahraniční politika má svou výchozí strategii, zda navazuje na alespoň tušené tradice a zda je projevem možné úrovně poznání a přiměřené vůle.

Měli bychom ovšem objektivně konstatovat, že strategie zahraniční politiky nevznikala ani na Hradě, ani v Černínském paláci, jak jsou o tom většinou dočasní nájemci těchto lokalit přesvědčeni. Dokonce si myslím, že zásady zahraničně politické strategie nevznikají ani v kancelářích „inteligentních služeb“, jak jsou o tom přesvědčeni jejich obvykle nedočasní osazenci.…