Partaje, církev a osud
Paní L. T. je už něco přes dvacet let zaměstnána jako kuchařka v Ústavu sociální péče pro mentálně postižené děti (v posledních letech jen dívky) ve známém moravském poutním místě Hostýně v okrese Kroměříž.
Paní L. T. je už něco přes dvacet let zaměstnána jako kuchařka v Ústavu sociální péče pro mentálně postižené děti (v posledních letech jen dívky) ve známém moravském poutním místě Hostýně v okrese Kroměříž. Přestože měla na to, aby studovala, už v roce 1969 musela odejít z gymnázia, protože se nemohla smířit s ruskou okupací a svědomí jí nedovolilo, aby si to nechala jen pro sebe. Nastoupila do zaměstnání v Hostýně a poté, co na počátku 70. let jejího přítele zabilo na silnici ruské vojenské vozidlo, se plně věnovala mentálně postiženým dětem a našla v tom své životní poslání, v nemenší míře, než bývá obvyklé u řeholnic. Paní T. je horlivá katolička, avšak natolik skromná, že by ve své příslušnosti k řeholi byla asi spatřovala nepatřičné upozorňování na svou osobu. Stejné to u ní bylo s Chartou 77. Ačkoliv pomáhala například olomouckým katolíkům z okruhu Charty finančně i při šíření náboženského a politického samizdatu, ona, „obyčejná hloupá ženská“, se necítila jejího podpisu hodna.
Není divu, že k ní i postižené děti podvědomě cítily důvěru, a když se jim dála nějaká křivda od těch zaměstnanců, kterým šlo v první řadě o výhodnou turnusovou práci s čtrnácti dny volna v měsíci a slušný výdělek, utíkaly se k ní se svými starostmi a trápením - též proto, že bydlela v ubytovně přímo na Hostýně. Není divu, že právě to, že to s dětmi „uměla“, vzbuzovalo nelibost těchto zaměstnanců, navíc často nějak spojených se zdravotnickou a jinou nomenklaturou.
Když letos…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu