Afghánský pat

Když koncem července odjížděli Eduard Ševardnadze a James Baker do Irkutsku, aby tam jednali mimo jiné o Afghánistánu, byl od jejich schůzky očekáván rozhodující krok obou mocností k ukončení dvanáct let trvajícího konfliktu. Oprávněnost této domněnky dokládala i současná cesta afghánského prezidenta Nadžíbulláha do Moskvy, kde se měl dvacet až třicet dnů „léčit“. Ve stejné době navštívil Moskvu také Nadžíbulláhův náměstek Sultán Alí Kičmand. Hubený výsledek sibiřského setkání zanikl v záplavě informací o irácké okupaci Kuvajtu, a tak jen málokdo zaregistroval, oč vlastně šlo. Svobodné volby pod dohledem OSN jsou obsaženy v plánech všech zúčastněných stran, odlišné jsou však pohledy na jejich uspořádání - zatímco Washington trvá na tom, aby prezident před volbami odstoupil, Moskva tuto myšlenku odmítá. Vliv velmocí na chod afghánských událostí však pomalu, ale jistě slábne. Ke slovu se dostává na jedné straně překvapivě právě Nadžíbulláh, na straně soupeřů pak domácí kmenoví náčelníci - v neprospěch organizované opozice na pákistánském území.

Po loňském stažení Sovětů se jimi dosazený režim nezhroutil, jak se všeobecně předpokládalo podle tehdejšího poměru sil i podle vietnamské zkušenosti ze sedmdesátých let. Po neúspěchu mudžáhidů u Dželálábádu se „fronta“ na rok ustálila v pravidelném ostřelování velkých měst raketami země-země z bezpečné vzdálenosti. Až letošní květnová ofenzíva vládních vojsk přeměnila pat vojenský v pat politický.Na neděli 27.května…