Jakou váhu má naše slovo?
Ještě téměř po dvaadvaceti letech obdivujeme statečnost skromné hrstky sovětských občanů, kteří v srpnu 1968 před Kremlem protestovali proti okupaci Československa.
Ještě téměř po dvaadvaceti letech obdivujeme statečnost skromné hrstky sovětských občanů, kteří v srpnu 1968 před Kremlem protestovali proti okupaci Československa. Vojáci, kteří dnes u nás slouží v sovětských posádkách, se na okupaci nemohou pamatovat. Nebyli tehdy ještě ani na světě a jsou někdy dokonce i dětmi tehdejších okupantů. I dnešní generace má však své jedince schopné veřejně protestovat proti bezpráví a zdaleka ne všichni Sověti s okupací souhlasí.
Jako dokumentarista sledující s kamerou odsun sovětských vojsk jsem se pokoušel mnohokrát navázat hovor s obyčejnými vojáky. Ti jsou však zpravidla izolovaní v těžko přístupných výcvikových prostorech, chráněni hradbou přísně střežených kasáren. Vybraní jedinci, kteří mohou chodit ven, nechtějí hovořit a bojí se projevit jakýkoliv názor. Na to má právo pouze velitel. Podřízení snad ani nejsou naučeni samostatně myslet. Přísný dril a spolehlivě fungující síť donašečů odvádí zřejmě velmi dobrou práci. I předem schválenému rozhovoru naslouchá ostražitý politruk a kontroluje mechanicky naučené, bezobsažné odpovědi.
Vojáci jsou tedy spokojeni, těší se domů, hájí leninské principy, dodržují smlouvy a jsou našimi přáteli. Jen ti nejodvážnější dokáží porušit rozkazy a promluvit.Až v neděli není ve zpustošeném prostoru u Přáslavic vidět nikoho z důstojníků a polosvlečení vojáci lelkují před napůl rozebranými ubikacemi nebo na hřišti kopou do mičudy. Až mezi nesmyslně vybetonovaným kusem lesa a zaolejovaným…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu