Jak bude po smrti

„Léta se už snažíme o nějakou změnu, ale bez výsledku. Ředitelství na nás kašle, protože je vůbec nezajímá, jak vlastně máme svoji práci zvládnout. Vždycky řeknou - vy si už nějak poradíte; to je celé jejich řešení. Napsali jsme hory dopisů, půožadavků, ale nic se neděje. Protože podle nich jsme jenom blbci a troubové …“

Adresa: Pobřežní 72, Karlín. Až do února 1948 byla v tomhle čísle jatka. Ošklivá, rozpadávající se budova, zřejmě ani jako nová moc krásy nepobrala, a čas - spolu s nedostatkem péče - ji srazil na kolena. V 50. letech byl dům uvolněn nově vzniklé organizaci, Pohřební službě. Sídlí tam dodnes; lépe řečeno má tam jedno ze svých nejdůležitějších středisek: centrální garáže a dispečink.

Právě tady, v tmavém kumbálu pod nástěnnou mapou tzv. velké Prahy registruje služba u dvou telefonů všechna úmrtí v hlavním městě. A právě tady denně tříčlenné posádky startují černé avie, které dopravují mrtvé z místa skonu na místo posledního odpočinku. Během pracovního dne každá z nich převeze více než dvaciítku těl. Člověk nepotřebuje příliš velkou fantazii na to, aby si představil, jaký malér by nastal v případě poruchy tohoto koloběhu. Nevím samozřejmě, kolik spoluobčanů se někdy nad podobnou otázkou zamyslelo, ale příliš vysoký počet to asi nebude.

Není divu: žijeme ve společnosti, která má tendenci zavírat oči před nepříjemně jitřivými připomínkami nejistoty a konečnosti lidské existence. Smrt přešla do správy institucí, po kterých chceme jediné:…