Kolektivní vina

11. června 1990 navštívil československou velvyslankyni ve Varšavě první náměstek ministra zahraničních věcí Polské republiky Boleslaw Kulski. Podle zpravodaje ČTK jí v rozhovoru vyjádřil „hluboké znepokojení vlády Tadeusze Mazowieckého nad pokračujícím omezováním svobody cestování občanů obou států. Zároveň požádal, aby Československo nepodnikalo další úřední kroky omezující osobní cesty a turistiku. B.Kulski předal M.Fialkové nótu s návrhy řešení těchto problémů v rámci bilaterálních rozhovorů.“ Velvyslankyně Fialková postoupila nótu pražskému ministerstvu zahraničních věcí. Tolik stručný výtah ze zprávy Československé tiskové kanceláře.

Protestní nóty si za hlubokého míru státy nepředávají každý den. V diplomatické komunikaci signalizuje takový krok vysoký stupeň naléhavosti. Proto je obvykle následován zvýšenou vládní a diplomatickou aktivitou oslovené strany. Do věci přirozeně vstupují i média, jejichž úkolem je vysvětlit občanům podstatu sporu a případně naznačit možná východiska. Nestane-li se tak, může to znamenat dvě věci: buď vláda nepovažuje blížící se konflikt za důležitý či reálný, nebo je ochotna ho riskovat, protože jí na dobrých vztazích s odesílatelem nóty nezáleží.Rozhovor Kulského s velvyslankyní Fialkovou nepřevzal ze servisu ČTK ani jeden čs.deník. To nepřekvapuje. Daleko horší je však skutečnost, že jsme od té doby nezaznamenali sebemenší vstřícnou reakci kompetentních orgánů. Jarní návrh na zničení „poslední železné opony v Evropě“…