Kniha v pasti

Kdo se zajímá o příčiny dnešní krize našeho knižního trhu, vstupuje do začarovaného kruhu, v kterém se pohybují nakladatelé, tiskárny a knihkupci. Situace je taková, že jak Knižní velkoobchod, tak s.p. Kniha nemají dost peněz na nákup nových knih a nemají je kam uskladnit. Celý knižní trh se z různých důvodů dostal do insolventní situace. Skladové zásoby jsou obrovské, velká nakladatelství nemohou či nechtějí snížit náklady vyrobených nebo téměř hotových titulů, knihkupci se brání dalším nákupům. Nakladatelské domy budou nutně muset změnit dosavadní politiku. Uvědomují si to, ale postupují očividně pomalu jednak proto, že nemohou počítat s tím, že by se změněné situaci rychle (či vůbec) přizpůsobil polygrafický průmysl, za druhé proto, že reorganizace vlastních institucí je bolestný a nepopulární krok.

Milada Matějovicová, šéfredaktorka nakladatelství Albatros, k tomu říká: „S.p.Kniha po nás požaduje, abychom zrušili asi 40 titulů letošního roku, to znamená zhruba pětinu celoroční produkce. Je to dost těžko řešitelná věc. Barevné dětské knížky se vyrábějí až dva roky. Tituly navrhované ke zrušení nám vážou dosti vysoké výrobní náklady. Nejsou to tituly, které byly kdysi nějak zařazeny na něčí přání. Objevují se tam knížky základního fondu jako Erben, České pohádky, Jansonová, Čarovná zima. Domnívali jsme se, že budeme konečně vydávat autory, kteří nemohli publikovat nebo vydávali s velkými těžkostmi. Ale dostáváme se do situace, že trh nechce ani je.Měli bychom směřovat k tomu, abychom dodávali větší počet titulů, ale v nižších nákladech, jak se to dělá všude ve světě. Západní nakladatel při vydávání novinky odhaduje, jestli má začít s třemi nebo pěti tisíci. Podle toho, jak trh běží, pohotově dotiskuje. My to nejsme dnes schopni udělat, protože na to není zařízená naše polygrafie. Gigantománie, která tady byla ve všem, se polygrafii také nevyhnula, takže teď jsou tam buď stroje muzeální, nebo sice nové, ale při jejich nákupech se jaksi zapomnělo na to, kolik máme obyvatel, resp. čtenářů. Takže se tiskne na obrovských ofsetových rotačkách z Anglie, u kterých je náklad nižší než 40 tisíc ztrátový.Není to otázka jen velkých nakladatelství, ale i těch malých, soukromých apod. Ani ony si nemohou dovolit pětitisícový náklad, protože tisknou ve stejných polygrafických závodech. A trh je také jenom jeden. V knihkupectvích jsou neprodejné už i knihy dříve zakázaných autorů. Nakladatelství přejdou na útlumový program, který by jim umožnil přežít do doby, než knižní trh začne zase normálně fungovat. Ten se ale nemůže osvobodit sám od sebe. Nemá na to prostředky. Domnívám se, že tady by asi byla jediná cesta - udělat v některém bodě čáru a to před ní za pomoci státní dotace odepsat."O takovém řešení však ministerstvo financí nechce ani slyšet. Ministerstvo kultury, které v minulých letech "řídilo“ knižní výrobu, přesněji rozhodovalo o ediční politice, poněkud zaspalo a nedokáže svým nakladatelstvím pomoci ani penězi, což je pochopitelné, ale ani tím, že by zrušilo stále platné nesmyslné zákony, prováděcí předpisy a vyhlášky, které činnost nakladatelství brzdí. Zpočátku dokonce zcela nechápavě požadovalo po nakladatelích jako obvykle ediční plány na příští rok. V situaci, kdy knihkupci nechtějí dávat objednávky ani na půl roku dopředu. Jiné zmatení se objevilo v souvislosti s předpokládaným vytvářením konkurenčního prostředí v polygrafii.Ing.Jitka Doležalová, bývalá technická ředitelka Polygrafického průmyslu, která mimochodem řídila nákupy nových tiskárenských strojů v posledních letech a měla vliv na to, jak která tiskárna bude vybavená, k tomu říká: "K modernizaci polygrafických závodů se přistoupilo až před několika lety, s předpokladem státních dotací a přerozdělování zisků jednotlivých podniků. Dnes s dotacemi nelze počítat a žádná tiskárna sama za stávající situace nevydělá tolik, aby mohla investovat do svého vybavení. Jestliže by tiskárna potřebovala pro modernizaci 600 miliónů korun a má roční zisk 20 miliónů, je bez dotací bezmocná. V polygrafii se po revoluci začalo snahou o demonopolizaci odvětví, z bývalé hospodářské jednotky vzniklo rozdělením 35 nových státních podniků. Každá tiskárna má zahraniční dluh, protože se bez nákupů za devizy neobejde (filmy, papír, barvy ad.). Banka tiskárnám peníze nepůjčí. Ve větší investice zahraničního kapitálu nelze příliš doufat, protože by musely být spláceny exportem, a to bychom přišli o české knihy. Navíc naše podniky nejsou na Západě schopné konkurence, především pro nízkou produktivitu práce. Na Západě díky vysoké produktivitě práce, dobré kooperaci mezi přípravou, vlastním tiskem a dokončovacími pracemi mají tiskárny takové zisky, že mohou obměňovat strojní park každých pět let. U nás se pracuje nezřídka na strojích z první republiky.Konkurence v polygrafii zatím s výjimkou drobného merkantilu (navštívenky, svatební oznámení apod.) nemůže vzniknout, protože kooperace našich podniků je špatná a ucelenou výrobu knih má jen několik málo velkých tiskáren, které jsou tak plné, že se o zakázky nemusejí ucházet."Takže konkurence je u nakladatelů, a to ostrá. Velcí a střední nakladatelé jsou v současné době v nevýhodě. Měli vypracované dlouhodobé plány, předpokládající dlouhodobé rozpracování titulů jak z hlediska redakčního, tak autorského nebo překladatelského. A nejsou schopni pružně reagovat na změny tržního mechanismu, který u nás vzniká. Naopak noví soukromí podnikatelé, kteří mají možnost vstoupit do hry s čistým štítem, okamžitě na situaci reagují a jsou schopni bez velkých finančních nákladů rychle vyrábět knížky. Velká nakladatelství obhajují svou situaci poukazy na brak, jenž hrozí zavalit naše obchody s knihami, a prohlašují samy sebe za jediné obránce hodnotné české knižní produkce, za nositele a objevitele vzácné české knihy. Mají pravdu pochopitelně jenom částečnou. Dosavadní produkce nových nakladatelů zatím jejich černé vize příliš nepotvrzuje.O pohled na celou situaci z hlediska knihkupce jsem požádala Petra Koháčka, vedoucího Čapkova knihkupectví.Velké nakladatelské domy, které existovaly před 17.listopadem, vůbec nepochopily, kam doba jde a k čemu dospívá, a vůbec nejsou schopny na tuto situaci reagovat. Různými soukromníky i zavedenými firmami je připraveno kolem 500 titulů dříve zakazované literatury, které vyjdou ještě do konce roku. Příští rok si nikdo neumí dost dobře představit. V každém případě ale skladba toho, co budeme mít na pultech, bude tak pestrá, že si lidé budou velice vybírat. Když vedle sebe uvidíte knihy Havla, Kundery, Škvoreckého, tak si nekoupíte všechny tři. Už dnes máme v obchodě asi 20 dříve zakázaných knih, které jsou na skladě už třetí týden. Zákaznická obec bude své zájmy určitým způsobem diferencovat. Ještě v roce 1988 si mohl každý, kdo byl fanda na knížky a měl normální příjem, koupit všechno, co bylo nadprůměrné. To přestalo už loni a letos už je vyloučené, aby to někdo obsáhl. Dostáváme se k meritu věci, totiž k tomu, co velká nakladatelství nechtějí pochopit. Bude to znamenat dvě základní věci: prudké snížení nákladů a zvýšení cen knih. Můj odhad je, že za solidní náklad se bude považovat deset až patnáct tisíc.Další věc, která se asi nakladatelům nelíbí, je, že dříve se nákup knih plánoval jeden a půl až dva roky dopředu. Teď se nám to momentálně vymstilo. Knížky, které jsme před rokem plánovali do jiné situace, nám teď přicházejí bezpodmínečně a jen s malými korekcemi. Od takového titulu např. prodám jednu knihu týdně, koupil bych jich dnes 50, ale dostanu jich podle starého plánu 500. K dohodě o úpravě nákladu nebo zrušení titulu dochází velice těžko. Nejde o to, že by to byly špatné knížky, ale v současné konkurenci a v tom množství de facto neprodejné.Velkým nakladatelstvím komplikuje život (a bude stále více komplikovat) obrovský aparát, který mají. Měl jsem možnost navštívit některé exilové nakladatele v Kolíně, Mnichově, Curychu. Třeba pan Strož vydal 170 knížek, které spolu s manželkou všechny připravil v jedné místnosti svého třípokojového bytu. Velký aparát velká nakladatelství nesmírně zatíží a zatíží i cenu knih. Hlavně ale tyto domy nevydrží konkurenci. Do listopadu jsme měli v Čechách a na Moravě 36 nakladatelství a dnes jich máme kolem 260. Většinou to dělá jeden člověk sám nebo si popřípadě vezme na smlouvu někoho, kdo mu redakčně připraví rukopis. Pokud si to velká nakladatelství neuvědomí, nemohou v takové konkurenci obstát. Musí, podle mě, drasticky omezit počet zaměstnanců a udělat z některých externisty. Západní nakladatelství uzavírají smlouvy na určitou jednu knížku. U nás také nebude možné, aby všichni seděli v redakcích jako zaměstnanci.V situaci, jaká je na knižním trhu dnes, odmítáme plánovat nákup knih na delší dobu. Vývoj čtenářského zájmu je pro nás naprosto neodhadnutelný. Mým mnohaletým koníčkem je nakladatelské a knihkupecké podnikání do roku 1949. Mám trošku přehled, jak to vypadalo v dobách soukromého podnikání. Dnes je situace analogická s rokem 1918, kdy nastal po ustavení republiky boom a lidé kupovali všechno od Masaryka a legionářskou literaturu. A vím taky, jak rychle ten boom spadl. V dnešní analogické situaci už také dochází k poklesu zájmu o exilovou a zakázanou literaturu.V s.p.Kniha jsme zjistili, že tzv.politické literatury jsme měli vlastně velice málo. V Praze to bylo za necelé dva milióny, ale krajské podniky měly téhle literatury za 20 miliónů. Pro nás nebyl problém tuhle literaturu odepsat z rizikových fondů. Podobně šlo odepsat knihy předchozí mafie, která si díky svému politickému vystupování dokázala zajistit, že ještě než jsme knížku stačili dát do sběru, vyšla znovu. Velkým problémem jsou dobré knihy. Ty máme v takovém množství, že jsou v dané situaci neprodejné. Např. vynikající kniha Pavla Scheuflera, Fotografické album Čech. Když vyšla jeho Praha, tak jsme jenom v této prodejně prodali tři tisíce výtisků. Ale v téhle době… Nebo Hovory s TGM, které měly vyjít už v loňském létě, kdy by zmizely okamžitě. Teď je odbyt velice pomalý. Objednávali jsme např. ve velkém dětskou literaturu. Dnes máme řadu titulů, které brzdí zásoby, protože lidé, upřímně řečeno, teď na děti zapomínají. Předpokládám, že tyto zásoby se sníží, ale asi až v předvánočním období.Specifikou tohoto knihkupectví byla vždycky poezie, s kterou jsme pracovali ve velkém. Prodej poezie ustal téměř absolutně. Věřím, že se lidé k poezii zase vrátí, ale bude to asi déle trvat. Neobávám se, že bychom pak tohle všechno nedoprodali, ostatně to budou ve srovnání s nově vydanými knihami levné tituly. Otázka je, jestli do té doby vydržíme finančně. Myslím si ale, že knižní trh je s to se s touto situací vyrovnat, i když letošní rok a ten příští nebudou pro knihkupce jednoduché.V naší republice je asi za 100 miliard korun neprodejného zboží - stará rádia, nemoderní oblečení a další, které leží ve skladech. Ale s tím nelze srovnávat knihy. Potřebovali bychom, aby nám banka v této době vyšla seriózně vstříc. Knižní trh by se neměl řešit nějakým zoufalým způsobem nebo bankrotem velkého rozsahu. Z větší části nejde o knihy neprodejné vůbec, ale momentálně nejsou s to konkurovat těm nově vycházejícím. Odpisovat tyto knihy - z toho by mě jako knihkupce bolelo srdce.