Šance nejen pro Prahu

Boj o Žižkov začal na jaře 1988. Tehdy se zformovala skupina mladých architektů - zárodek pozdějšího sdružení Obecní dům, která vystoupila s kritikou asanační politiky pražské radnice a Útvaru hlavního architekta. Ostatně první část asanace úspěšně vymazala velkou část Žižkova a paneláky (prý nejlepší v Praze) zde poprvé pronikly až na dosah historického centra. Skutečným paradoxem se stalo, že projekt asanace vypracoval podnik, který byl kdysi založen, aby města chránil a nikoli bořil - totiž SÚRPMO (Státní podnik pro rekonstrukci památkových měst a objektů), jehož kancelář se usadila přímo v srdci Žižkova.

Setkal jsem se se dvěma architekty, kteří usilovali o zachování staré zástavby, Petrem Krajčím a Ivanem Vavříkem, abychom si připomněli jednotlivé fáze této zprvu zcela nerovné bitvy a abychom se podívali, jak to se Žižkovem vypadá teď.

Čím to všechno začalo?

K+V: Vlastně tím, že jsme se začali scházet v kavárně Obecního domu a přitom jsme cítili, že se musíme nějak vyjádřit k připravovaným demolicím na Žižkově i jinde. Bylo pro nás těžké zaujímat postoj k práci svých kolegů, leccos jsme chápali a byli ochotni tolerovat, s některými jsme se dokázali domluvit, ale jiní měli od počátku nepřátelský vztah. Do Obecního domu chodili s námi také Milan Janů, Jiří Hůrka, Richard Fischkandl - ten pak zdrhnul do Německa se slovy: „Pánové, Žižkov leží“. Situace totiž vypadala zcela beznadějně: byl připraven projekt na další asanaci v…