Na křižovatkách velmocenských zájmů

Po čtyřech měsících soustředěného tlaku Kremlu, kombinovaného s vojenskopolitickým zastrašováním a hospodářskou blokádou, přijal litevský parlament koncem minulého týdne stodenní moratorium na březnové vyhlášení nezávislosti v naději, že tím otevře cestu k dohodě. Rozhodnutí však sotva rozptýlilo hlubokou nedůvěru vůči sovětské moci, která od anexe před padesáti lety zacházela s Litvou a jejími sousedy jako s porobeným vazalem. Nedůvěra se odrazila i v náladách panujících v nejvyšším sovětu ve Vilniusu, jehož předseda Landsbergis doporučil poslancům hlasovat pro moratorium, které, mimochodem, sám téměř do poslední chvíle odmítal. V komentáři však nenechal nikoho na pochybách o tom, co si o věci myslí, varuje, že je třeba připravit se na hrozby i nátlak, protože: „Až přijdeme k rokovacímu stolu, zvěř bude puštěna ze řetězu…“

Mezi poslanci převládal názor, že vše je trik s cílem dostat Litvu za každou cenu na kolena. V našinci to nepochybně vyvolá vzpomínky na Pražské jaro, ‚rokování‘ v Čierné, Bratislavě a únos čs.představitelů do Moskvy s cílem podepsání ‚dohody‘. Dnes jsme, pravda, o dobré dvě desítky let starší a Gorbačov přece jen není Brežněv, ale na druhé straně - Litva také není Československo. Její mezinárodně složité postavení ostatně výstižně - a nechtěně - už dávno charakterizoval německý vicekancléř Naumann, kterého před koncem první světové války poslali na Litvu sondovat situaci. Po návratu informoval německý sněm, že Vilna, hlavní město…