Kamínek do mozaiky

Nemyslela jsem si, že o tom budu někdy veřejně referovat. Přiměl mne k tomu teprve článek Vladimíra Janíka Židé a svět, otištěný před několika týdny v Mladé demokracii. Nuže tedy, referuji:

Pracovala jsem 12 let v redakci Hlasu revoluce, týdeníku Českého svazu protifašistických bojovníků, kde jsem měla přidělenu kulturní rubriku, tj. novinovou stranu, věnovanou kultuře spjaté s léty fašismu a s druhou světovou válkou. Po osmiměsíční nezaměstnanosti to byla jediná nabídka stálého pracovního poměru, které se mi po promoci dostalo. Brzy jsem ale zjistila, že má dvě veliké výhody: zaprvé byl člověk uklizen před „horkým dneškem“ konce 70. a 80. let, zadruhé se zde dalo využít možnosti, kterou jiná masmédia neměla (čti: mít nesměla): totiž informovat čtenáře o tom, že v Československu žili a dosud žijí Židé, třebaže drtivá většina jich byla vyvražděna.Po čase bylo ustanoveno nové vedení redakce, kterému se tato stránka mé práce nelíbila. „Už tam zase máte moc Židů“ - to byla nejfrekventovanější věta v komunikaci šéfredaktora s podřízenou. Namítala jsem, že za fakt, že v oblasti antifašistické či s fašismem tragicky spojené kultury je velké procentu Židů, nemohu já, ale Hitler, obviňovala jsem vedení redakce z antisemitismu a ono mne na oplátku ze sionismu. (Dlužno podotknout, že obvinění prvé patřilo zejména sekretáři redakce, který se vášnivou nenávistí k Židům nijak netajil; šéfredaktor mne naopak ujišťoval, jak se mýlím, vždyť např. pan XY je Žid - a je to jeho…